Predseda holandskej Strany pre slobodu G. Wilders

Project ARES Vám tentokrát prináša analýzu od autora Jakuba Jandu. Jakub Janda pôsobí ako asistent profesora PhDr. Oskara Krejčího CSc., prorektora pre výzkum na Vysokej škole verejných a mezinárodných vzťahov v Prahe v Českej republike. Pán Janda tiež pôsobí ako spolupracovník thinktanku European Values, Konzervativních listů, Literárních novin a Revue politika. V minulosti spolupracoval s Respekt Institutem, Amnesty International a ADRA Česká republika. V tejto analýze pán Janda porovnáva vývoj v štátoch EÚ, kde žijú početné moslimské komunity, v kontexte politických diskusií o problematike imigrantov. Tento článok bol pôvodne publikovaný vo švrťročnom zborníku esejí Přítomnost (jar 2011).

V západní Evropě se profilují pravicové strany stavějící na antiimigračních trendech. Jde o krátkodobou erupci populistického křídla univerzálních stran, či o celokontinentální iniciativu přinášení boření krásných multikulturalistických dogmat, s níž je třeba počítat v politickém spektru?

V následující stati srovnám vývoj v těch státech EU, u kterých je imigrační politika nejsilnějším politickým tématem posledních měsíců – v Nizozemsku, Německu, Velké Británii a ve Francii. Pokusím se najít společné jmenovatele a v závěru nastínit, jaký je možný další vývoj těchto politických iniciativ. Nebudu se zabývat analýzou celé problematiky integrace muslimů, zaměřím se na syntézu politologických aspektů reakcí politických představitelů ve západních demokraciích a jejich cestu k legitimizaci tématiky v celoevropských souvislostech.

Pionýrské Nizozemsko

Nizozemský koncept otevřené země a společnosti, praktikovaný od 60. let 20. století, byl průkopníkem evropského multikulturalismu, pokud nebudeme počítat britské impérium na konci 19. století. Proto je v Nizozemsku téma muslimských minorit nejsilnějším bodem politických kampaní, vedle účasti vojenských jednotek v Afghánistánu a budoucnosti Eura.

Britskí moslimovia protestujúci proti návšteve G. Wildersa vo Veľkej Británii

Zdejší multikulturalismus dostal velkou ránu na začátku tisíciletí. Po chladnokrevné a čistě nábožensky motivované vraždě filmaře Theo Van Gogha se Nizozemci začali ptát, zdali stále žijí ve svobodné zemi. Na vlně idejí národního uvědomění a antimuslimských nálad byl do popředí vynesen Geert Wilders, předseda Strany pro svobodu, který požaduje plnohodnotnou asimilaci muslimů do holandského hodnotového systému, nebo jejich striktní vystěhování. Právě Wilders se stal nejhlasitějším kritikem neadaptabilních muslimských menšin v Evropě, jeho projevy a filmový dokument Fitna (http://fitna-koran.blogspot.com) mu vynesly obžalobu před amsterdamský soud (http://www.geertwilders.nl/). Obžaloby v nejliberálnější zemi Evropy náležitě využil k prezentaci sebe samého jako posla pravdivých, ale bolestivých zpráv, který má být v rámci politické korektnosti umlčen evropským diskursem zakrývání palčivých problémů neinvazivními frázemi.

Wilders považuje (http://blogs.telegraph.co.uk) samotný soudní proces za „kladivo na umlčení svobody slova“ a tvrdí, že snažit se postihovat někoho, kdo jen říká pravdu, je zločin proti západním osvícenským hodnotám. Rušení Wildersových přednášek v Německu a České republice ukazuje, jak jeho politické ideje rozdělují současnou Evropu. Jeho setkání s dnes již bývalým politikem CDU v Německu - Reném Stadkewitzem přineslo německému představiteli polibek smrti – vyloučení z CDU.

Německá sebevražda

Založení strany Die Freiheit v Německu po Wildersově intervenci vzbudilo velký ohlas. Jak to však začalo? Vlna „vyslovování politicky nekorektní pravdy“ byla zahájena slovy spolkové kancléřky: „Pokusy vybudovat v Německu multikulturní společnost zcela zkrachovaly.“ "Tento multikulturní přístup selhal, naprosto selhal,"

Ještě více kontroverze vzbudil dnes již bývalý člen vedení Bundesbanky Thilo Sarrazin. Jeho provokativní kniha Německo se likviduje samo byla intenzivně propírána snad každým, kdo v Německu něco znamená. Bývalý bankéř navrhuje zmrazit sociální dávky přistěhovalcům na deset let, aby se do Německa nestěhovala nižší vrstva. Jelikož je v Německu výhodná sociální politika pro děti, což ještě akceleruje přirozeně vysokou porodnost muslimů.

Moslimská mešita v Berlíne

Sarrazinova debata rozpoutala intranacionální kulturní válku. Jeho příznivci zvyšují laťku úspěšnosti imigrace a nekompromisně zavrhují její dosavadní přínosy, včetně těch hospodářských. Na imigrantech chtějí národní uvědomění a lásku k vlasti, která se k nim ještě před deseti lety neznala. Jeho oponenti, zejména ti s muslimskými kořeny, se ho ptají (http://www.youtube.com/), proč proti nim rozpoutává veřejnou vlnu nesnášenlivosti.

K obrázku veřejné debaty je třeba zmínit, že předseda bavorské CSU, Horst Seehofer, žádá zastavení jakékoliv migrace. Z tábora příznivců tvrdé politiky vůči neintegrujícím se menšinám se vyčlenil již zmíněný René Stadkewitz – po vyhazovu z CDU založil stranu Svoboda, hlásící se prioritně k tvrdé imigrační politice.

Stigmatizace německé pravice

Přihlášení se k pravicové straně spektra se silným apelem na menšinu žijící ve Spolkových zemích znamená v poválečné historii Německa sebevraždu. Důležitým národním aspektem v Německu je kontradikce vzbuzovaných názorů – na jedné straně frustrace z neintegrující se minority naráží na tvrdou překážku – pocit kolektivní viny Němců za holocaust. Snaha o implementaci tvrdé politiky vůči již dlouhodobě zabudované minoritě (muslimové se začali přistěhovat do Německa dekádu po smrti Hitlera) naráží na analogii s perzekucí židovské minority ve třicátých letech.

Další ranou pro novou stranu univerzálního typu je osobní neúčast hlavního mluvčího – Thilo Sarrazin odmítl vstoupit do strany Die Freiheit, což zdůvodnil svým věkem a nechutí se politicky angažovat.

Následující měsíce budou sloužit jako přirozený průzkum veřejného mínění – německá veřejnost svou podporou či nepodporou ukáže, jak moc je konsternována otázkou muslimů žijících ve své - křesťanské zemi. Důležité rozhodně bude, jak se strana dokáže postavit nařčení z profilace jako  „neue NSDAP“. Pokud je Die Freiheit postavena pouze jako národní afiliace Wildersovy partaje, ukáží ji Němci svou nepřízní její populismus a účelovost jejích argumentačních linií. Pokud se Die Freiheit podaří nepodkopnout si vlastní nohy samo-diskreditací, budou další volby milníkovým indikátorem pro celou EU. Německo je tahounem EU, a pokud jeho lid vysloví svými volebními lístky vůli mluvit o tématu muslimských menšin – bude to jasným znamením pro země spojené Unií, že tématika není nepodstatná.

Predseda nemeckej politickej strany Sloboda R. Stadkewitz (vľavo) počas stretnutia s G. Wildersom (vpravo)

Pokud Stadkewitz artikuluje skutečný voličský zájem – tedy nespokojenost obyvatelstva se systémem mešit a strachem z islámské kolonizace, pak má šanci stát se důležitým hráčem na bundesrepublikovém hřišti. Pravděpodobně nemá šanci se stát nejsilnějším koněm na dráze, ale s úsměvem by se v budoucnu mohl dívat na soupeření prvních dvou platforem – a nakonec se smát. Tak, jak Wilders fakticky vládne zemi tulipánů – z opozičního tábora podporou či nepodporou menšinové vlády.

Je však možné, že Die Freiheit zapadne, jako další monotematické partaje. Pokud se tak stane, je stále velice pravděpodobné, že tématiku přejmou velcí hráči politického spektra, avšak zabalenou do jiných slovních obálek, aby autorizovaly svou kritiku Sarrazina a Stadkewitze. Na muslimské minority se však v německém veřejném prostoru nezapomene.

Francouzská supersekularizace

I prezident země galského kohouta Nicolas Sarkozy se přidal k německé kancléřce. "Tolik jsme se zajímali o identitu příchozího, že jsme nevěnovali pozornost identitě země, která ho přijímá.“ Koncepce multikulturalismu selhala i u nás, připojil se Sarkozy (http://www.maltatoday.com.mt).

Predsedníčka strany Národný front a kandidátka na post francúzskeho prezidenta Marine Le Penová

Vzpomeňme krátce na diskurs Jean-Marie Le Pena, který byl nedávno vystřídán za světových médií (http://www.bbc.co.uk) ve vedení strany Front national svou dcerou. Protimigrační tématika jako hlavní bod programu strany není v Francii novinkou – Národní fronta figuruje ve francouzském politickém prostoru již od roku 1972.

Vše naznačuje tomu, že Marine Le Pen bude pokračovat v odkazu svého otce, který je v zemi galského kohouta umírajícím hráčem na národním politickém poli. Neočekávaný úspěch (http://www.bbc.co.uk/news) ve volbách do francouzské místní samosprávy ukazuje, jak interní je tato tématika. Kritika nošení burky je silně slyšet v post-rousseovské Francii, vyznávající laický integrační model sekularizace – tedy například zákaz jakýchkoliv náboženských symbolů na veřejných místech. Kříže ani burky nesmějí být do francouzských škol nošeny.

Francúzska moslimka protestujúca proti zákazu nosenia burky

Do tohoto veřejného sekularizovaného prostoru sterilizovaného od náboženských symbolik ve stylu „jsme si rovni a každý si svého boha vyznávejte doma“ vstupují požadavky muslimských komunit na veřejné nošení burky například ve školách, což je v přímém rozporu s odkazem francouzské revoluce, na němž dnešní pátá republika staví.

Britská razance

Britský premiér se na bezpečnostní konferenci nechal slyšet (http://www.bbc.co.uk), že vize multikulturní společnosti v Británii zkrachovala. "Státní multikulturalismus doktrínou, která se ubírá špatným směrem a jejíž následky mohou být hrozivé."

Jako kdyby kopíroval slova německé kancléřky. Na Ostrovech není na celonárodní politické scéně přítomna strana s antiimigrační tématikou. Je však jen otázkou času, kdy se tak stane. Nebo si tuto rétoriku pojmou za své rovnou britské vládní strany?

V roce 2009 britská vláda potichu dovolila muslimským náboženským soudům rozhodovat v občanskoprávních věcech týkajících se rozvodů, finančních sporů a domácího násilí, což vyvolává obavu, že muslimové vytvoří paralelní právní systém se stejnou autoritou, jakou má britský právní systém.

Muslimští klerikové na kritiku reagovali tím, že činnost je povolena i židovským soudům. Inayat Bunglawala, asistent generálního tajemníka Muslimské rady Británie, uvedl: “Pokud je židovským soudům dovoleno vzkvétat, tak to musí být dovoleno i soudům šaríovým.” Problematika těchto soudů byla výtečně analyzována článkem Petra Horkého před islamským soudem v Londýne“ (http://www.reflex.cz).

Po teroristických útocích na londýnské metro, k nimž bylo nalezeno spojení s muslimy, narozenými ve Velké Británii, se v britském veřejném prostoru rozpoutala diskuze o kořenech terorismu ve vlastní společnosti. Jako čerstvou reakci lze zmínit následující zprávu.

Britský premiér chce snížit počet přistěhovalců do Británie

"V posledních letech jsme měli čistou imigraci do Velké Británie na úrovni zhruba 200.000 lidí ročně, což znamená dva miliony lidí navíc každých deset let," řekl v pořadu Sky News Cameron. To je podle něj nepřijatelně vysoké číslo, které musí být sníženo.

Britský premiér prohlásil, že by chtěl, aby se čisté přistěhovalectví ročně pohybovalo v rozmezí desítek nikoliv stovek tisíc lidí. Ti, kteří žádají o vízum z důvodu sňatku, budou muset napříště skládat zkoušku z angličtiny. Rodiny osob s oprávněním žít a pracovat v Británii dnes získávají asi 20% všech víz, zatímco neevropští studenti přijíždějící na univerzity představují až 60% veškeré imigrace do Británie.

Moslimská mešita v Londýne

Ministerstvo vnitra zpracovává plány na drastickou redukci počtu zahraničních studentů. Ze strany policie a bezpečnostních činitelů se objevila obvinění, že vzdělávací systém je údajně zneužíván teroristy usilujícími o povolení žít v Británii.

Lze tedy shrnout, že se Velká Británie pustila do řešení otázky muslimské komunity velice razantně, následujících několik let ukáže, jak úspěšná je deklarovaná strategie redukce vízových možností a nucené adaptace již téměř domestikovaných příslušníků menšin.

Probuzení debaty?

Jak můžeme vidět, v tradičních západních demokraciích, téma selhání konceptu multikulturalismu se po mnoha letech dostalo do popředí veřejné debaty. Nakolik jsou tyto výroky motivovány radami PR poradců a nakolik jde o artikulaci veřejného majoritního názoru, to zjistíme až při volbách. Jisté je, že se z takřka tabuizovaného tématu stala móda politického mainstreamu – tvrdit, že multikulturalismus selhal.

Tento vývoj předpokládal Wilders, který v nedávných dnech avizoval založení mezinárodního společnství Aliance svobody (http://www.geertwildersifa.com), o níž je jasné jen to, že o ní zatím nikdo nic neví.

Wilders bude pravděpodobně i nadále odsuzován jako populista, nacionální fanatik a xenofob. Jisté však je, že jím dlouhodobě artikulované myšlenky jsou ve zmíněných zemích žhavé a majoritní politické strany si již nemohou dovolit je ignorovat. Jejich ideoví lídři jistě Wildersovy myšlenky zaobalí tak, aby nezněly tak tvrdě, ale o muslimech v Evropě je třeba mluvit.

Publikované vo štvrťročnom zbroníku esejí Přítomnost (jar 2011)