A.R.E.S Analysis

Irán
Intelligence summary

Publikujte u nás

Prihláste sa






Zabudli ste heslo?
Nemáte účet? Vytvorte si ho!

Naši partneri

Odporúčanie priateľom

Ak sa Vám páčila naša webstránka - pošlite odkaz o nej priateľom!

Počet návštev

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes100
mod_vvisit_counterVčera155
mod_vvisit_counterTento týždeň100
mod_vvisit_counterTento mesiac2809

Syndicate

SiteMap

Google Sitemap Generator

Indická zbrojní politika: Pestrý arzenál rostoucí velmoci
Napísal: Lukáš VISINGR   
Sobota, 30.júna 2012 - 13:14 hod.

 

Project ARES Vám tentokrát prináša komentár od Mgr. Lukáša Visingra, ktorý je absolventom odboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity v Brne. V súčasnosti pôsobí ako vojenský a bezpečnostný analytik, spolupracuje s redakciami odborných časopisov ako napríklad Armádní technický magazín. Vyjadruje sa tiež k aktuálnym vojenským otázkam v médiách, najčastejšie v ČT24 a iDNES. Pán Visingr súhlasil s poskytnutím tohto článku pre Project ARES, ktorý bol pôvodne uverejnený na autorovej osobnej stránke a na internetovom portáli www.natoaktual.cz 20. februára 2012. V článku autor hodnotí zbrojnú politiku Indie, ktorá vzhľadom na multivektorovú zahraničnú politiku uprednostňuje dodávky zbraní od viacerých dodávateľov. Autor zároveň poukazuje na geopolitické dôvody, výhody a nevýhody tejto politiky.

Posledního lednového dne byl oznámen dlouho očekávaný výsledek jednoho z největších a rovněž nejvíce sledovaných zbrojních výběrových řízení na světě. Tendr indického letectva MMRCA (Medium Multi-Role Combat Aircraft) byl neobyčejně lukrativní příležitostí, protože šlo o šanci dodat 126 bojových letadel rychle se rozvíjející vojenské i ekonomické velmoci. Vedle modernizace indických vzdušných sil bylo hlavním cílem rozsáhlého projektu eliminovat technický rozdíl stávající letecké flotily s její vlajkovou lodí, ruským Suchojem Su – 30MKI, který tvoří páteř indického letectva. Na počátku se do tendru přihlásilo šest strojů: americké Boeing F/A – 18E/F Super Hornet a Lockheed Martin F – 16IN Super Viper, západoevropský Eurofighter Typhoon, francouzský Dassault Rafale, ruský MiG – 35 a švédský Gripen – IN. V dubnu loňského roku pak Indie oficiálně oznámila, že ve finále se bude rozhodovat mezi Typhoonem a Rafalem. Vítězem se stal Rafale, pro který to současně znamená první exportní úspěch. Tendr MMRCA však opět upozornil i na pozoruhodnou zbrojní akviziční politiku Indie, která odmítá závislost na jednom nebo dvou hlavních dodavatelích a disponuje pestrým arzenálem techniky z Ruska, zemí EU, Izraele i USA. Tento přístup, odrážející také multilaterální zahraniční politiku Indie, má samozřejmě svoje velké přednosti i nevýhody.

Dědictví koloniální minulosti

V roce 1947 přišla Velká Británie o svůj „korunní klenot“, jelikož její nejvýznamnější kolonie získala nezávislost; o tři roky později se stala republikou. Dědictví britské koloniální vlády ale zůstalo v Indii hodně silné a pro následný rozvoj Indie mělo v mnoha ohledech pozitivní efekt, mj. co se týče společného jazyka, právního řádu, systému vzdělání a infrastruktury. Také není překvapivé, že arzenál indické armády tvořila převážně britská technika a že Velká Británie se i nadále zásadním způsobem podílela na vyzbrojování Indie. Z významných typů techniky lze uvést např. tanky Centurion, samohybné houfnice Abbot, bojové letouny Vampire, Canberra a Sea Hawk či námořní vrtulníky Sea King.

Britové dodali Indům také dvojici letadlových lodí, z nichž jedna (INS Viraat s letouny Sea Harrier) pořád slouží. Pro Indii bylo ovšem příznačné, že nechtěla být jen pasivním importérem techniky a od začátku usilovala i o licenční produkci kupovaných zbraní. Britové totiž po sobě zanechali též průmyslové podniky a kvalifikovanou lidskou sílu, což umožňovalo i výrobu moderní vojenské techniky. Speciálně musí být zmíněn tank Vijayanta, který vyvinula firma Vickers přímo pro Indii, jež pak vyrobila přes 2200 kusů. Licenčně byly stavěny mj. stíhače Vampire, cvičná letadla Gnat či stíhací bombardéry Jaguar, které vzešly z britsko-francouzského vývojového projektu. Francie se stala druhým důležitým dodavatelem ozbrojených sil Indie a poskytla např. stíhačky Ouragan, Mystére a Mirage 2000, vrtulníky Alouette a Lama nebo protitankové střely SS – 11; poslední tři uvedené typy zbraní se rovněž v Indii produkovaly licenčně. Z dalších západoevropských zemí je třeba uvést zejména Západní Německo, odkud Indie koupila mj. čtyři dieselelektrické ponorky Type 209/1400 (ze kterých byly dvě opět vyrobeny v licenci) či Švédsko, jehož dodávku houfnic FH – 77 poněkud „zpestřil“ mnoho let se táhnoucí korupční skandál.

Nejlepší zákazník Sovětského svazu

Indie se však rozhodně neomezovala jen na vztahy s bývalými koloniálními mocnostmi. Právě naopak, téměř okamžitě začala praktikovat nezvykle samostatnou zahraniční politiku, v jejímž rámci navázala dobré styky též se Sovětským svazem. Moskvě samozřejmě vyhovovalo nejen zásadní oslabení britské koloniální říše, ale i celkové vystupování Indie, jejíž ekonomika měla zřetelně socialistické tendence. Indie se následně stala (spolu s Egyptem a Jugoslávií) i jedním z vůdčích států tzv. Hnutí nezúčastněných, volného spolku převážně rozvojových zemí, jež se přinejmenším deklarativně snažily stát „mimo“ konfrontaci Západu a Východu (neboli USA a SSSR), ačkoli prakticky byly určitě blíže Moskvě. Pokud se však sovětské vedení domnívalo, že z Indie udělá jeden ze svých „satelitů“, velice se spletlo, protože Indové rozhodně netoužili vyměnit jedny cizí vládce za jiné. Indie se snažila o kvalitní ekonomické a vojenské vztahy se SSSR, avšak jakémukoliv politickému vměšování se tvrdě vzpírala. Každopádně se záhy stala největším zahraničním zákazníkem sovětských zbrojovek. Do indických ozbrojených sil byly ve velkých počtech zavedeny např. tanky T – 55 a T – 72, transportéry řady BTR, bojová vozidla pěchoty BMP, bojové letouny MiG – 21, 23, 25, 27 a 29, protiletadlové rakety S-75, 125 a 200, vrtulníky značky Mil, torpédoborce třídy Kašin, raketové korvety třídy Nanučka a mnohé jiné typy techniky, z nichž velká část se opět vyráběla licenčně.

 

O dobrých vztazích Indie se SSSR svědčí i fakt, že Moskva byla ochotna poskytnout Indii rovněž techniku téměř „strategického“ charakteru, např. dálkové námořní průzkumné letouny Tu – 142M. Vrcholem pak byl pronájem nukleární ponorky Projekt 670 (kód NATO Charlie) s protilodními řízenými střelami, jež byla zavedena do indického námořnictva jako INS Chakra. Ještě se dá doplnit, že Indie nakupovala techniku i od dalších zemí východního bloku, zejména od Polska (např. cvičné letouny TS – 11) a Československa (obrněné transportéry OT – 62 a OT – 64).

V novém multipolárním světě

Podle mnoha zahraničně-politických expertů je Indie státem, jenž snad nejlépe zvládl adaptaci na nové uspořádání světa po rozpadu sovětského bloku. Ostatně není divu, protože již dřívější „mnohostranná“ zahraniční politika Indie směřovala především k prosazování vlastních zájmů ve vztazích s různými velmocemi, aniž by některé z nich podléhala. Indie proto skutečně měla ty nejlepší předpoklady uplatnit se i v multipolárním světě na počátku 21. století. Zajímavě se to projevilo i ve zbrojní politice; Indové pokračovali v nákupech od tradičních dodavatelů, ale v jejich přístupu se objevily nové prvky. Nyní už totiž nekombinovali pouze různé typy zbraní z různých zemí, ale rovněž komponenty z různých zemí v rámci jednoho zbraňového systému. Jakýmsi „pionýrem“ tohoto přístupu je špičkový víceúčelový bojový letoun Su – 30MKI, což je sice primárně ruská konstrukce, ale vybavená i řadou součástí západní výroby. Tento koncept se osvědčil a uplatňuje se i např. v tancích T – 90S či letounech MiG – 29K. Posledně jmenované stroje jsou určeny pro letadlovou loď INS Vikramaditya (to je kompletně přestavěný sovětský nosič Admirál Gorškov), jež dokazuje, že Indie nadále zůstává nejlepším zákazníkem ruských zbrojovek. Právě rozsáhlý vývoz do Indie v 90. letech byl jistě jedním z klíčových faktorů, jež v krizovém období zachránily ruský zbrojní průmysl a zároveň mu usnadnily nové etablovaní na světovém trhu (včetně vybudování mezinárodní kooperace). Indové pokračují v rozsáhlých nákupech a licenční produkci ruských zbraní; nedávno Rusko Indii pronajalo i další nukleární ponorku, tentokrát Projekt 971 (kód Akula II), a to pod názvem INS Chakra-II. Indie ale stále kupuje i techniku ze západní Evropy. A pochopitelně nelze vynechat skutečnost, že patří mezi zákazníky českého průmyslu; např. firma Tatra má v Indii linku větší než tu v Kopřivnici (její vozy tvoří základ logistiky indické armády a slouží i jako nosiče zbraňových systémů), kdežto Česká zbrojovka by ráda prodala Indii pušky CZ 805. V roce 2003 česká zbrojovka Aero Vodochody velmi usilovala o dodávku 66 kusů cvičného a lehkého bitevního stroje L – 159 ALCA, ale nakonec po postupu do užšího výběru zvítězili Britové se svým BAE Hawk.

Vytvářející se spojenectví

Nepochybně nejdůležitějším posunem v zahraniční politice Indie v posledních letech je ovšem navázání blízkého spojenectví s USA. Na počátku samostatné existence Indie byly styky obou zemí poměrně dobré (Američané dodali Indům i nějaké zbraně, např. tanky Sherman), posléze ovšem ochladly na úroveň korektnosti a Američané se jasně soustředili na podporu Pákistánu. Americké výrobky do Indie občas mířily, šlo ale zejména o podpůrnou techniku (mj. dopravní letouny a vrtulníky). Průlom proto nastal až na konci 90. let, kdy se Bill Clinton začal snažit o zlepšení americko – indických vztahů. Velký vzestup přišel za administrativy prezidenta Bushe; těsné vztahy USA a Indie jsou jedním z největších (ačkoliv dosud málo oceňovaných) odkazů působení tohoto kontroverzního politika. Oficiálně se sblížení obou mocností zdůvodňuje tím, že jsou to „dvě největší demokracie světa“, avšak reálně hraje velmi silou úlohu i pragmatická aliance proti Číně a radikálnímu islámu. (Ostatně také za ochotou Moskvy poskytovat vysoce výkonné zbraně Indii je zřejmě snaha vyvažovat rostoucí vojenskou sílu Číny, které stále více znepokojuje i Rusko.) USA a Indie v každém případě uzavřely „strategické partnerství“ a poté rovněž smlouvu o spolupráci v oblasti nukleární energie, což také znamenalo důležitý průlom, neboť Washington tím de facto uznal Indii jako jadernou mocnost (a dřívější kritika indického nukleárního zbrojení byla tiše zapomenuta). A záhy Indie začala kupovat i moderní americkou techniku, např. dopravní letouny C – 130J Super Hercules a C – 17A Globemaster III, následovat mají námořní hlídkové letouny P – 8 Poseidon, bylo oznámeno vítězství typu AH – 64 Apache ve výběrovém řízení na nový bitevní vrtulník a občas dokonce problesknou zprávy o zájmu Indie o bojový letoun F – 35 JSF. Druhým státem, s nímž se Indie v posledních letech značně sblížila, je Izrael. To se zákonitě odrazilo i v úspěších izraelských zbrojovek, pro něž se Indi záhy stala nejlepším zákazníkem. Odebírá (a také už licenčně produkuje) hlavně izraelské protiletadlové řízené rakety, bezpilotní letouny a radiolokátory.

Rozvoj domácí konstrukční školy

Důsledná snaha Indů vždy usilovat o technologický transfer (tj. licenční výrobu) pochopitelně nebyla samoúčelná. Šlo o součást dlouhodobé snahy Indie stát se zbrojní velmocí a vybudovat si nezávislé kapacity pro produkci zbraní, se kterými bude možné se uplatňovat i na světovém trhu. Díky licenční výrobě rozmanité techniky z řady zemí získali Indové penzum znalostí pro postupný vývoj a produkci techniky domácího původu. Indický zbrojní program je už celkem rozsáhlý, avšak jeho výsledky jsou poněkud rozpačité. Většina konkrétních projektů je značně zpožděná a potýká se s technickými i finančními problémy. Nejtypičtější ukázkou je „korunní klenot“, a to nadzvukový bojový letoun Tejas LCA, který se dostal služby v loňském roce, ale svou technickou úrovní odpovídá strojům, které ty nejvyspělejší země zaváděly přibližně před dvaceti roky (a šance na export jsou minimální). O něco lépe jsou na tom helikoptéry, protože univerzální vrtulník Dhruv už menší vývozní zakázky získal, naopak stále dost problémový je tank Arjun. Indie se zapojuje i do stavby vojenských lodí; např. v lednu 2012 spustila na vodu letadlový nosič IAC. Patrně nejlepší výsledky vykazuje raketový program, jenž vyprodukoval balistické rakety řad Prithvi a Agni (z nichž nejvýkonnější mají mít mezikontinentální dosah), dělostřelecký raketomet Pinaka, protiletadlovou střelu Akash či vlastní soustavu protiraketové obrany IBMDP.

Za zmínku stojí též pozoruhodné úspěchy Indie v mezinárodních vývojových programech. Spolu s Ruskem vyvinula výkonnou protilodní střelu BrahMos, nyní se podílí na letounu 5. generace PAK FA (indická verze ponese označení FGFA) a taktickém transportním letounu MTA. Indie se ovšem neomezuje na kooperaci s Ruskem; s evropskou firmou MBDA pracuje na protiletadlové raketě Maitri a společně s Izraelem připravuje protivzdušný komplet (určený zejména pro lodě) Barak 8. Dlouhodobým cílem Indie je zajišťovat 70 % techniky pro své ozbrojené síly z domácích zdrojů, avšak to zajisté potrvá ještě mnoho let. V současnosti je Indie naopak největším dovozcem zbraní na světě.

Regionální poměr ozbrojených sil

Rozsáhlé nákupy v zahraničí i rozvoj domácího zbrojního průmyslu Indie mají celkem jasnou motivaci v podobě dlouhodobého regionálního konfliktu. Pochopitelně tu jde o napjaté vztahy Indie s Pákistánem, které již několikrát přerostly ve válku, nejčastěji kvůli oblasti Kašmíru (to bylo v letech 1947-1949, 1965-1966 a 1999); jednou obě země bojovaly o Východní Pákistán, nynější Bangladéš (1971-1972). Ve všech válkách Indie de facto zvítězila a dlouhodobě si nad svým rivalem udržuje jak početní, tak kvalitativní přesilu. Ta v posledních letech ještě značně narůstá a dá se říci, že v podstatě jen vlastnictvím jaderných zbraní může Pákistán „vyrovnat“ dominanci Indie, protože v jakékoli konvenční válce by neměl šanci na vítězství. Už jen sama převaha indického letectva je zdrcující, jelikož Pákistán nevlastní žádné stroje, které by mohly vzdorovat špičkovým indickým Su-30MKI. Situace je jasná i v obrněných silách, kde by 2500 pákistánských tanků (z nichž cca 400 je moderních) stálo proti více než 4000 indických tanků, mezi nimiž je tisícovka špičkových T-90S. A v případě námořnictva stačí zmínit, že Indie má víc než čtyřicet velkých hladinových bojových lodí (včetně letadlové lodě) a šestnáct ponorek, kdežto na straně Pákistánu stojí jen sedm velkých hladinových plavidel a osm ponorek. Pokud se ovšem na situaci podíváme z širší perspektivy, je evidentní, že největším protivníkem Indie je Čína.

 

A v tomto případě už poměr sil zdaleka nevyznívá tak jednoznačně, a to hlavně kvůli prudkému vojenskému rozvoji ČLR v posledních letech. V některých oborech (jako jsou např. torpédoborce, jaderné ponorky, protivzdušná obrana či balistické rakety) získala Čína zřejmou převahu, na což Indie musí reagovat. Existence čínského bojového letounu páté generace J-20 zřejmě povede Indy k tlaku na urychlení rusko-indického projektu PAK FA, možná i k větším investicím do projektu domácí střední stíhačky AMCA. Indie rovněž potřebuje zmodernizovat protivzdušnou obranu a ponorkovou flotilu; rozhodla se pro francouzsko-španělské konvenční ponorky Scorpene a má již první jadernou ponorku vlastní výroby INS Arihant, jež má sloužit především jako platforma pro balistické rakety.

Zhodnocení a perspektivy

Výběrové řízení na 126 víceúčelových bojových letadel MMRCA (zamýšlených fakticky jako náhrada typu MiG-21), kterým je tento článek uveden, může vlastně sloužit jako docela dobrá ilustrace celé indické akviziční politiky. Výběrové řízení bylo velmi otevřené, ale celý proces se velice dlouho táhnul, byl doprovázen složitými vyjednáváními (hlavně kvůli tlaku Indie na transfery technologií) a podezřeními z korupce (což je v Indii dlouhodobě velký problém). Objevila se i řada komentářů upozorňujících na enormní typovou roztříštěnost indické výzbroje, která je asi nejvýraznější rubovou stranou indické zbrojní politiky. Pořizování vojenské techniky od řady různých dodavatelů zajisté přináší velkou výhodu v tom, že Indie není závislá na „rozmarech“ jedné či dvou zemí, může si vybírat z širokého spektra nabídek a volit tu, jež nejlépe vyhovuje jejím vojenským požadavkům (aniž by se musela příliš ohlížet na politické vazby), zároveň je ale nutno vidět i negativa tohoto přístupu. Množství typů zbraní z různých zemí zcela zákonitě působí potíže nejen s kompatibilitou, což v současnosti mohou částečně řešit standardy z řady MIL-STD (které už stále více dodržuje i Rusko), ale rovněž s logistikou; především v případě indického letectva je to už asi na hranici únosnosti. Možná i proto v tendru MMRCA neuspěly americké typy stíhaček, protože ty by znamenaly další logistickou zátěž, zatímco Rafale může aspoň trochu navázat na zázemí pro Mirage 2000 (a pro Rusko je jistou „útěchou“ objednávka palubních letadel MiG-29K). Indické letectvo každopádně doufá, že postupně zvládne provést jistou unifikaci počtu typů letounů se vzdálenějším výhledem na pouze tři domácí typy (Tejas Mk 2, AMCA a FGFA). K tomuto cíli však zbývá ještě složitá cesta a Indie bude ještě dlouho velkým dovozcem zbraní i technologií z mnoha zemí. Bude tedy představovat velmi zajímavý „studijní materiál“ pro srovnávání parametrů i konstrukčních přístupů a bude rovněž ukazovat výhody i nevýhody multilaterální zbrojní politiky.


Ďakujeme za poskytnutie komentára.



 
< Predchádzajúca