Iránsky prezident M. Ahmadinedžád (na obrázku v strede) (zdroj: http://newshour.s3.amazonaws.com)

Project ARES Vám prináša článok od Jakuba Jandu, ktorý pôsobí ako publicista, poradca poslanca Parlamentu ČR a je koordinátorom think – tanku Evropské hodnoty. Príspevok reaguje na súčasnú debatu týkajúcej sa iránskeho jadrového programu. V súčasnosti mnohí západní politici i analytici diskutujú o možnostiach, akým spôsobom zabrániť Iránu, aby získal nukleárne zbrane. Na druhej strane podľa viacerých teoretikov medzinárodných vzťahov môže nadobudnutie nukleárnej bomby Iránom viesť paradoxne k stabilizácii regiónu. Pán Janda poskytol pre Project ARES svoj komentár k článku od K. N. Waltza “Why Iran Should Get the Bomb“ uverejnenom v časopise Foreign Affairs (4/2012). V tomto komentári pán Janda poukazuje na hlavné tézy K. N. Waltza, podľa ktorých by vlastníctvo nukleárnych zbraní Iránom stabilizovalo región Blízkeho východu.

Do probíhající debaty o vojenském zásahu proti íránskému jadernému programu se objevuje zdánlivě bláznivý názor - v titulním článku aktuálního vydání Foreign Affairs (4/2012) profesor Kolumbijské univerzity Kenneth N. Waltz tvrdí, že jaderná bomba vlastněná Iránem stabilizuje celou oblast.

Pozn. Redakcie Project ARES:

K. N. Waltz patrí medzi neorealistických teoretikov medzinárodných vzťahov. Je zastáncom teórie, že postupné nadobúdanie nukleárnych zbraní má väčší stabilizačný efekt ako rýchle resp. žiadne rozširovanie ich vlastníctva. Ich šírenie je nemožné zastaviť, keďže každý štát sa bude snažiť zaistiť vlastnú bezpečnosť. Postupné rozširovanie vlastníctva nukleárnych zbraní má viesť k menšej pravdepodobnosti vypuknutia ozbrojených konfliktov, keďže nukleárne zbrane podporujú obranu a zastrašovanie voči potenciálnym agresorom. Nukleárne zbrane nezabraňujú útokom len voči územiu daného štátu, ale zabraňujú útokom aj voči životným strategickým záujmom. Riziko vypuknutia konfliktu sa tým znižuje. Pre potenciálneho agresora je neakceptovateľné príliš vysoké riziko deštrukcie v prípade útoku. To núti štáty k väčšej opatrnosti. Na druhej strane je nepravdepodobné, aby slabšie štáty využili nukleárne zbrane pre ofenzívne účely. V tom prípade by museli počítať s rozsiahlou vojenskou odvetou pomocou konvenčných zbraní. V prípadnej konvenčnej vojne by pravdepodobne prehrali. Z tohto dôvodu sú nukleárne zbrane využívané na obranu, zaistenie existencie štátu a nie na agresiu. Nikto sa nepokúsi vyvíjať na štáty vlastniace nukleárne zbrane priveľký nátlak, ktorý by mohol viesť k ich použitiu. Preto nukleárne zbrane zabraňujú k vyvolaniu konfliktu zo strany zastrašovaného i zastrašujúceho štátu. Z týchto dôvodov podľa K. N. Waltza postupné rozširovanie vlastníctva nukleárnych zbraní vedie k znižovaniu rizika vypuknutia ozbrojených konfliktov.

Americký akademik razantně tvrdí, že většinový názor americké a izraelské odborné veřejnosti je chybný a debata by se neměla vést o způsobu zakročení - embargo a izolace, bombardování výzkumného komplexu či rovnou invaze. Odvážně a kontroverzně stojí za tím, že je třeba hovořit o přínosu potencionálního íránského vstupu do nukleárního klubu pro stabilitu nejlabilnějšího regionu světa – Blízkého východu. Obecně jsou přijímány tři modely, jakými se situace ohledně íránského jaderného programu může vyvinout.

K. N. Waltz (zdroj: http://blog.beliefnet.com)

Model 1: Írán couvne ze svých snah

První a nejméně pravděpodobný scénář předpokládá, že Írán couvne ze svých snah díky diplomatickému tlaku a ekonomickým sankcím EU a USA. Jak víme z mezinárodní praxe, když se stát rozhodne pro získání nástroje nejsilnějšího kalibru, nenechá se odradit jemným znepříjemňováním ze strany okolí – diplomatické štěbetání ani ekonomické sankce nemají jiný než symbolický význam. Na příkladu Severní Koreje je čitelně vidět, že když si autoritativní vedení země zvolí za strategický nástroj získání nejmocnější zbraně, fungují ekonomické sankce proti domácímu obyvatelstvu jako vítaná akce. Vládce tak totiž může lépe zdůvodnit potřebu vlastnění jaderné bomby - pocit (nespravedlivé) zranitelnosti vnějším činitelem (USA, EU) tak jen legitimizuje vojenský nukleární program v očích domácího publika.

Model 2: Vyčkávání s íránským prstem na spoušti

Druhou možností je udržení si dostatečně rozsáhlého a pokročilého jaderného programu, který umožní vyrobit použitelnou jadernou zbraň v případě potřeby v řádech pár měsíců. Experti odhadují, že v takovémto stádiu připravenosti je například dnešní Japonsko. Prezident Ahmadínežád tak může uspokojit domácí zastánce tvrdé linie a zároveň nesklouznout do smrtící spirály rétorické cesty ke zbraním hromadného ničení, což se stalo osudné sousedu Saddámu Husajnovi v roce 2003. Ten dle již dostupných pramenů veřejně lhal o svých zbraních hromadného ničení kvůli domácí opozici. Veřejné vyhlášení tohoto plánu by však neuspokojilo Izraelce, kterým Admadínežád vyhrožuje vymazáním z povrchu planety, a kteří mají formálně od Američanů volnou ruku ve své obraně. Historická zkušenost ukazuje, že by si (aspoň za současné vlády Benjamina Netanjahua) Izraelci vlastní iniciaci velkého konfliktu nedovolili, pokud by si nebyli stoprocentně jisti buď hořícím existenčním rizikem, nebo jistotou přesvědčivého vítězství. Obojí je dle dostupných informací nyní v nedohlednu. Navíc, americké tiché přitakání není v před listopadovými prezidentskými volbami v dohlednu.

Model 3: Bomba jako záruka stability Blízkého východu?

Třetím scénářem je ona nejobávanější možnost, že Teherán získá jadernou zbraň a veřejně ji otestuje. Krátký pohled do ještě kratších dějin jaderného zbrojení odhaluje pravidelný mechanismus – jakmile se některá země stane vojensky jadernou, ostatní členové nukleárního klubu to (byť se skřípěním zubů) přijmou. Hlavice nasměrovaná na Jeruzalém pak odradí zejména Izraelce od preventivního úderu či pokusu o omezený zastrašovací konflikt. Waltz argumentuje, že takovýto scénář je pro celý region (potažmo tedy i pro Bílý dům) nejlepší, neboť nestabilita tohoto prostředí pramení z právě onoho jasného nepoměru sil. Izrael má v regionu jaderný monopol již po čtyři dekády, což je ve světovém měřítku bezprecedentní. Právě schopnost Izraele beztrestně šikanovat své sousedy snažící se dostat na jeho vojenskou úroveň je dle Waltze hlavním důvodem snahy Teheránu emancipovat se vlastními hlavicemi. Izraelci si díky svých nukleárním silám mohou dovolit zasazovat účinné údery svým sousedům – za poslední tři dekády několikrát jednorázově paralyzovali vojenské výzkumné programy v Sýrii, Iráku i Íránu. Vědomí, že izraelská armáda může (téměř) bez možnosti odplaty udeřit na jakékoliv citlivé místo v regionu a zároveň držet soupeře v koutě, tlačí asertivní Íránce k vojenskému nukleárnímu programu. Jak známe z historie Studené války, vyrovnané jaderné arzenály a schopnosti dvou zemí mohou předejít mnoha konfliktům konvenčního charakteru – aktéři se totiž bojí eskalace na nukleární úroveň, proto se obě strany více zdržují od vzájemných provokací. Konkrétní příklady potvrzují tento proces racionalizace a zklidnění po vstupu do jaderného klubu – Čína se po roce 1964 z nevyzpytatelného molocha stala seriozním hráčem, dlouhodobě extrémně vypjaté vztahy Indie a Pákistánu se normalizovaly po jaderných testech obou zemí.

Iránske rakety (zdroj: http://www.globalsecurity.org)

Blázniví islamisté a rozdávání atomovek teroristům

Protiargumentem může být tvrzení, že íránsky teokratický režim je nevyzpytatelní a neracionální. Přeci nechceme, aby takové vlády disponovaly nejničivějšími válečnými nástroje, jaké lidstvo dnes zná. Rétorika Teheránu vůči Izraeli je neúnosně nenávistivá, avšak když se odprostíme od antiizraelské rétoriky íránskeho režimu a tři desetiletí staré zkušenosti s postřílením amerických diplomatů v Teheránu, působí Irán ve světle skutečných činů posledních deseti let jako poměrně standardní nezápadní mocnost. Konkrétním příkladem rozdílu mezi brutální rétorikou a racionalitou je reakce Teheránu na bolestivé embargo EU na íránskou ropu. I přes vyhrožování blokádou či zaminováním Hormuzské úžiny, které by ochromilo doslova většinu civilizovaného světa a po případné přestřelce by jistě neznamenalo americkou invazi do Íránu, se teokratičtí vůdci rozhodli zůstat pouze u slov. Spojené státy škrtají rozpočet Pentagonu, za Obamovy administrativy si hledí regionálních zájmů v Asii a nemají důvod opakovat scénář Irák/Afghánistán v další středně velké zemi Blízkého východu, zvláště když se sousední Sýrii topí v krvi občanské války. I přes tyto fakta se íránské vedení rozhodlo nevyceňovat zuby a neohlašovat světu svou sílu provokacemi ve strategickém bodu dnešního energetického světa. Další obavou je snaha ostatních zemí v regionu o jaderný arzenál a regionální závody v nukleárním zbrojení. Proč by je však měl odstartovat vstup Íránu do jaderného klubu, když tomu tak nebylo po izraelských testech za posledních čtyřicet let? V regionu v současné době není nikdo, kdo by měl dostatek kapacit a motivace snažit se o získání nukleárních zbraní – jednoduše není proč. Velkým strachem západních analytiků je možnost předání íránské atomové zbraně teroristům. Proč by však regionální velmoc, která vynaloží tolik politického a ekonomického kapitálu do vývoje tohoto nástroje najednou předávala svůj největší klenot někomu, koho nemůže přímo ovládat? Dnešní analytické metody dovolují v krátkém čase po výbuchu jaderné zbraně zjistit, odkud pocházel štěpný materiál z její hlavice. Americká odplata by v tomto případě byla vůči Teheránu zničující, ať už by Írán užil nukleární zbraň sám či prostřednictvím teroristických skupin. Z těchto důvodů je dle Kennetha N. Waltze potřebné, aby Írán získal svou jadernou zbraň, což uklidní a stabilizuje situaci v regionu. Rovnováha sil mezi racionálními aktéry je vždy bezpečnější, než asymetrie – byť ve prospěch „našeho“ – západního státu - Izraele.