A.R.E.S Analysis

Irán
Intelligence summary

Publikujte u nás

Prihláste sa






Zabudli ste heslo?
Nemáte účet? Vytvorte si ho!

Interview

 Vážení čitatelia, JUDr. Marek Čejka, PhD. v minulosti poskytol pre Project ARES svoje interview so židovským rabínom zo Západného brehu. Miestny rabín poskytol v interview svoj názor na vývoj izraelsko –...
 Vážení čitatelia, Project ARES Vám tentokrát prináša interview, ktoré nášmu portálu poskytol JUDr.
 V decembri 2011 sa stiahli posledné americké jednotky z irackého územia. V tejto súvislosti pre Project ARES poskytol rozhovor Mgr. Tomáš Raděj, PhD. Pán Raděj dlhší čas strávil v štátoch...
 Project ARES Vám tentokrát prináša interview, ktoré poskytol Horia-Victor Lefter. Pán Lefter je absolventom politických vied na Université Montesquieu v Bordeaux vo Francúzsku. Pán Lefter sa špecializuje na...
 Miroslav Kadlec pôsobil vo Venezuele ako stážista 8 mesiacov v rámci organizácie AIESEC. Je absolventom Ekonomickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Pán Kadlec sa venuje cestovaniu po svete, spoznávaniu cudzích...

Naši partneri

Odporúčanie priateľom

Ak sa Vám páčila naša webstránka - pošlite odkaz o nej priateľom!

Počet návštev

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes27
mod_vvisit_counterVčera158
mod_vvisit_counterTento týždeň185
mod_vvisit_counterTento mesiac2421

Syndicate

SiteMap

Google Sitemap Generator

Irán - jadrový program, podpora teroristických skupín, vzťahy s Ruskom a strednou Áziou

Legenda kvality vzťahov
veľmi záporný záporný skôr záporný skôr kladný kladný veľmi kladný

Najčítanejšie

Intelligence Report: Případová studie povstání Strany za svobodný život Kurdistánu v Íránu I
Napísal: Tomáš KAVÁLEK   
Nedeľa, 03.marca 2013 - 09:26 hod.

 

Vývoj v oblasti Kurdistanu už bol cieľom našich analýz v rámci Intelligence Report, keďže ide o významný faktor ovplyvňujúci náš skúmaný objekt „Irán“ v rámci ARES Analysis. Nasledujúca analýza sa zaoberá činnosťou pomerne menej známej iránskej kurdskej organizácie Strana za slobodný život Kurdistanu (PJAK), ktorá pôsobí hlavne od roku 2004 v Iráne. PJAK nadväzuje na hnutia vyjadrujúce kurdské kultúrne či nacionalistické ambície, ktoré majú tradíciu už od prvej polovice 20. storočia, ale ich pôvod je dodnes nejasný. Autor práce analyzuje činnosť PJAK v rámci konceptu povstania a na základe deskripcie a interpretácie kľúčových aspektov povstania PJAK, prevzatých z analytického manuálu americkej armády, identifikuje jeho silné a slabé stránky. Článok bol pôvodne uverejnený na internetovej stránke portálu sekuritaci.cz. Autor článku je študentom bezpečnostných a strategických štúdií, FSS MU v Brne.

Úvod

Strana za svobodný život v Kurdistánu (PJAK) působí jako nestátní ozbrojený aktér v Íránu zhruba od roku 2004. Původ skupiny je nejasný a podle některých vznikla původně jako studentské hnutí v roce 1997, ale v reakci na represe režimu odešlo do severního Iráku, kde začalo operovat pod křídli Kurdské strany pracujících – PKK (Kutschera 2008; srv. Brandon 2006). V každém případě v roce 2004 PJAK zahájila svoji kampaň na íránské půdě a její násilná i politická činnosti probíhá s různou intenzitou až do současnosti. PJAK navazuje na řadu hnutí vyjadřujících kurdské kulturní či nacionalistické ambice, jež mají tradici už od první poloviny dvacátého století a zejména potom za Šáhova režimu (více Yildiz, Tanyel 2007; Gresh 2009). I přes výrazné snahy Íránu se s problémem PJAK vypořádat silovou cestou, se hnutí daří pokračovat ve své činnosti. PJAK je etablovaný nestátní ozbrojený aktér a obecně se jeví, že i v prostředí represivního íránského režimu se mu daří relativně úspěšně působit. PJAK vyvolává řadu otázek a kontroverzí ohledně svého vzniku, vnější podpory i skutečných cílů. Nejasnosti je velice obtížné zcela osvětlit, protože zprávy z obou táborů mohou být značně zkreslené. (A možná právě proto zůstává PJAK spíše stranou odborného zkoumání). Tato práce si klade za cíl podrobit PJAK ucelenější analýze, která reflektuje aspekty její činnosti v delším časovém horizontu, od roku 2004 do současnosti.

Cíle práce a metodologie

Designem předložená práce je případová studie. Data jsou sebrána převážně na základě analýzy primárních zdrojů, databáze teroristických incidentů (GTD 2012), ale také dostupných sekundárních zdrojů. Dosavadní výzkum PJAK v Íránu je spíše sporadický a omezuje na kratší analýzy, často reflektující nějakou konkrétní událost (viz např. Brandon 2006; Brandon 2008; Wilgenburg 2011…). Chybí obsáhlejší výzkumy, které by se snažili uchopit téma jako celek a hodnotit například vývoj v delším časovém horizontu. V širším kontextu zkoumání projevů kurdského nacionalismu v Íránu je situace lepší a objevují se i rozsáhlejší a ucelenější studie (např. Yildiz, Tanyel 2007; Gresh 2009). Při zkoumání fenoménu PJAK v Íránu se potýkáme s řadou obtíží. V první řadě díky podstatě režimu není možné se bez bližší kritiky pramenů spoléhat na informace a prohlášení vydaná íránskou stranou. Stejně tak je třeba se stavět kriticky k prohlášením PJAK a jejích předáků, ale i ke zprávám kurdské prominence z agentur v severním Iráku a jinde. Těmto úskalím se prakticky nelze při čerpání z otevřených zdrojů úplně vyhnout a čelíme jim snahou o důslednou triangulaci dat (Hendl 2005). Ambicí naší práce je vyplnit tuto mezeru a nabídnout ucelenější pohled na PJAK a její činnost. Aktivity PJAK zasadíme do konceptu povstání (viz Kilcullen 2005; Galula 1964). Následně použijeme rámec pro analýzu povstání z U. S. Army Counterinsurgency Manual (2006), který identifikuje klíčové aspekty daného povstání. Tyto aspekty budeme blíže zkoumat a jejich vzájemným propojením pak získáme představu o silných a slabých stránkách povstání PJAK. Cílem práce je tedy deskripce vybraných klíčových aspektů povstání a jejich následné zhodnocení.

 

Teoretický rámec

PJAK je označena mnohými státy jako teroristická organizace. K tomuto kroku logicky přistoupil Írán i Turecko. USA po jistém otálení označila PJAK za teroristickou organizaci v roce 2009 (Kardas, Ozcan 2009), ale v roce 2012 už na oficiálním seznamu chybí (U. S. Department of State 2012). Na seznamu Evropské unie PJAK nefiguruje, což Írán opakovaně kritizuje (Tehran Times 2011). Pokud se podíváme modus operandi, cíle, ideologii a taktiku, vidíme, že v případě PJAK je označení za „teroristickou organizaci“ nadmíru sporné. Škála činností PJAK se neomezuje pouze na násilné a už vůbec (až na určité výjimky) nejsou běžně cíleni například civilisté. Pokud použijeme Merariho odlišení, PJAK se ani tak nesnaží „teroristicky“ „(…) prosadit svoji vůli na obecné populaci a usměrnit její chování zaséváním strachu, tento vliv nemá geograficky vyznačené hranice.“ (Merari 1993: 224). V případě PJAK je skutečně sporné snažit se jí zařadit do kategorie terorismu či guerilly, nehledě na to, že samotná konceptualizace těchto pojmů je obtížná sama o sobě (srv. Souleimanov 2010, popř. Mareš 2005). Právě v tomto kontextu se jeví jako vhodné pracovat se souhrnným konceptem povstání – insurgency (více k použití konceptu v českém odborném prostředí viz Raděj 2010).

Koncept povstání

Pojem povstání si můžeme společně s „klasikem“ teorie povstání a protipovstaleckého boje Davidem Galulou vymezit jako „prodlužovaný zápas prováděný metodicky krok za krokem, za účelem dosáhnout specifických střednědobých cílů, což nakonec povede ke svrhnutí stávajícího pořádku.“ (Galula 1964: 4) Galula ve svých úvahách reflektuje zejména svoje zkušenosti z Číny a Indočíny a zaměřuje se zejména na problematiku protipovstaleckého boje a nehovoří příliš o nástrojích či strategiích povstalců. Australský důstojník David Kilcullen definuje povstání jako „(…) lidové hnutí, které se snaží změnit status quo prostřednictvím subverze, politické činnosti, povstání, ozbrojeného konfliktu a terorismu.“  (Kilcullen 2005:603) Z definice je patrné, že nesporná výhoda tohoto konceptu je, že reflektuje „dvojí ostří“ povstaleckých snah a to násilné (ozbrojený konflikt  – do něj můžeme řadit i guerillu a terorismus) i nenásilné (subverze a politická činnost). Podle naší analýzy podoby a struktury činnosti PJAK, její taktiky a operací jsme dospěli k názoru, že nejvhodnějším řešením je zasadit její aktivity do teoretického rámce povstání. Vyhneme se tak neproduktivním dohadům bez jednoznačných výsledků o „nálepkování“ PJAK jako teroristy, guerillové bojovníky apod.

Rámec pro analýzu povstání

Existuje řada analytických prací vesměs armádní či zpravodajské provenience, které diskutují klíčové aspekty povstání, jež je třeba analyzovat. Tyto práce považují extenzivní analýzu daného povstání jako naprostý základ k následnému výběru a konstrukce správných protipovstaleckých strategií. CIA (2009) nabízí krátký manuál, který krok za krokem umožňuje zkoumané povstání prozkoumat. Manuál CIA analytika vede formou otázek, které by si měl položit při hodnocení různých aspektů povstání. Nicméně tato práce není příliš obsáhlá a je poplatná době svého vzniku, pravděpodobně někdy v 80. letech (Aftergood 2009). Manuál US Army z roku 2006 nabízí podle našeho názoru podrobný „návod“ pro analýzu povstání reflektující současnou situaci a zkušenost například americké armády z iráckého povstání po roce 2003. Manuál identifikuje šest klíčových aspektů, které je třeba rozpracovat při prvotní analýze každého povstání (US Army 2006):

1. Příčiny – Jedná se o strukturální faktory, které napomáhají vzniku a udržení povstání. Například dlouhodobá represe ze strany vlády, etnicita, ekonomické příčiny, politická nesvoboda aj. Tyto existující strukturální příčiny také mohou být povstaleckou propagandou posíleny.

2. Rozsah vnitřní a vnější podpory povstalců – Zhodnocení míry a potenciálu vnitřní podpory – tj. zejména podpory obyvatelstva, „za které povstalci bojují“. Mezi vnější podporu pak můžeme řadit přímou cizí státní podporu, či poskytnutí útočiště, výcviku, ale také podpora například diaspory.

3. Prostředky apelace na populaci – Řadíme sem nejen ideologii, její propracovanost a šanci na úspěch takové ideologie v rámci cílové populace, ale také prostředky jejího šíření apod.

4. Motivace povstalců a „hloubka“ jejich závazku – Klíčovým aspektem je podstata členství v daném povstalecké entitě. Pokud se jedná o uzavřené členství a takříkajíc život v izolaci v různých táborech motivace povstalců bývá díky jejich neustálé indoktrinaci velmi silná. „Hloubka“ závazku může být umocněna i situací, kdy povstalci nemají možnost vrátit se zpět k původnímu životu z důvodu represe vládních jednotek, popřípadě znepřáteleného místního obyvatelstva.

5. Zbraně a taktika – Jednak je nutné zhodnotit operační úroveň povstalecké činnosti, zejména v násilné rovině (sofistikovanost operací, jejich rozsah, úspěšnost, vybavení…), a jednak preferované povstalecké taktiky (k povstaleckým taktikám viz Kilcullen 2009: 30-32).

6. Operační prostředí – Pod pojmem operačního prostřední rozumíme hlavně geografické vlastnosti dané oblasti, její rozlohu, ale také rozvinutost infrastruktury, míru urbanizace, existenci obtížně dostupných útočišť a operačních zázemí.

Na základě analýzy výše uvedených klíčových aspektů můžeme pak jejich vzájemným propojením a vytvořením uceleného hodnocení usuzovat silné a slabé stránky daného povstání.

 

Vybrané aspekty povstání PJAK a jejich analýza

Příčiny povstání

Příčiny povstání, faktory, které ovlivňují pravděpodobnost jeho vzniku a především umožňují jeho kontinuitu, jsou v případě PJAK velice silně přítomny. V první řadě Kurdové jsou jiné etnikum, jehož odlišnost je navíc umocněna vyznávání odlišné denominace islámu (Kurdové jsou převážně sunnity). Ačkoliv z ústavního a zákonného hlediska je kurdské etnikum rovnoprávné, ve skutečnosti je situace dlouhodobě odlišná. „Íránská vláda trvá na tom, že Kurdové požívají svých práv jako plní členové společnosti, což dokazují členstvím Kurdů v íránském parlamentu a existencí televizního a radiového vysíláni v kurdském jazyce. Nicméně ve skutečnosti vláda prosazuje diskriminační politiku vůči Kurdům, upírá jim vysoké vládní posty, přehlíží sunnitské kandidáty a odpírá vzdělávání v kurdském jazyce ve veřejných školách. (Yildiz, Taysi 2007: 31) Kromě toho trpí kurdské organizace (povětšinou zakázané) tvrdými represemi i v podobě poprav (Yildiz, Taysi 2007). Snahy o potlačení kurdské identity mají v Íránu velmi dlouhou tradici, která se datuje až do doby po první světové válce a pokračuje i během Šáhova režimu až do současnosti (Yildiz, Taysi 2007; srv. Gresh 2009). Všechna represivní opatření a obecně snaha o potlačení kurdské identity výrazným způsobem nahrávají PJAK, která je ve své rétorice umně a často využívá (viz např. Kutschera 2008; Flood 2009; BBC 2007). Podle Greshe (2009) byla represivní opatření ještě posílena po invazi do Iráku a ustanovení Kurdské regionální vlády (KRG). KRG byla Íránem považována za nebezpečný vzor pro íránské Kurdy a zároveň taky za potencionálního podporovatele. Svoji roli má rovněž rozvoj, nových médií, více přeshraničních kontaktů (Gresh 2009). Nelibost Kurdů s teheránskou vládou se projevuje i ve volebních výsledcích: zatímco v ostatních částech Íránu získála ve volbách v roce 2005 vláda průměrně 60 %, v kurdských oblastech to bylo jenom 20 % (Kaussler 2007). Příčiny jsou ještě umocněny pokračujícími represivními opatřeními, která rozhodně nepřidají k „získání srdcí a myslí“ kurdského obyvatelstva. Podle našeho názoru jsou hluboce zakořeněné příčiny umocněné současnou situací (inspirace KRG, represe ze strany Íránu) jedním z klíčových aspektů povstání, které umožňují nejen jeho vznik, ale především pokračování a to i přesto, že íránské straně se může dařit způsobovat PJAK citelné ztráty.

Rozsah vnitřní a vnější podpory povstalců

Povstání je jenom tak silné, do jaké míry je schopno získat podporu mezi cílovým obyvatelstvem. Bez jeho sympatií lze těžko předpokládat výrazný úspěch povstalců. Řada operací a činností povstalců směřuje právě k cíli získat masivní základnu podporovatelů. Ne nadarmo se protipovstalecké strategie zaměřují ani ne tak na vojenskou porážku a způsobení ztrát povstalců, ale na „získání srdcí a myslí“ (srv. Kilcullen 2009; Galula 1964).

Vnitřní podpora

Podle jednoho z vůdců se hnutí spoléhá na dobrovolné finanční příspěvky od íránských Kurdů, kteří podporují zápas PJAK (Flood 2009). Velice často potencionální podporovatel přijede navštívit základny PJAK v severním Iráku a poté se rozhodne sponzorovat na určitý čas celou povstaleckou jednotku čítající až několik desítek mužů (Flood 2009). PJAK tvrdí, že má uvnitř Íránu více než jeden milion podporovatelů a sympatizantů, což je při kurdské populaci čítající okolo sedmi milionů podle našeho názoru značně optimistické číslo. Nicméně skupina deklaruje soustředění právě na získání sítě sympatizantů v kurdských centrech v Iránu a to nejen ve městech ale i na venkově. Jeden z velitelů, dnes již mrtvý, Akif Zagros k tomu říká „První krok je rozšířit naše ideje mezi lidmi, předně mezi ženami, studenty a byznysmeny (…)“ (Brandon 2006) Ozbrojený zápas jako takový není u PJAK prioritou (a to nejen prohlašuje, ale je to znatelné i z jejích operací). Podle našeho názoru PJAK pečlivě dbá na budování své image u veřejnosti mimo jiné i tím, že odmítá bezbřehé násilí a požaduje relativně rozumné „demokratizační kroky“. Od počátku ozbrojené činnosti hnutí v roce 2004 dochází právě v duchu získání podporovatelů k většímu akcentování získávání podpory a zvyšování povědomí u veřejnosti. „PJAK se snaží přizpůsobit vojenským ofenzívám a dalšímu vývoji proměnou hnutí na sekulární, demokratické a primárně nenásilné bojující proti íránské tyranii.“ (Brandon 2008) Kromě toho organizace deklaruje, že zastupuje zájmy všech utlačovaných etnických a náboženských minorit v Íránu (Flood 2009). Nicméně přímá spolupráce s ostatními povstaleckými hnutími jako MEK (Lidoví mudžádedíni Íránu) či Jundallah se neprokázala. Íránský režim PJAK značně démonizuje a viní je ze spolupráce s CIA či MEK, což z nich v podstatě dělá „nepřítele číslo jedna“. Podle Vatanky (2011) je to jeden z důvodů proč s nimi odmítají další opoziční hnutí jakkoliv jednat. Mezi kurdským obyvatelstvem má PJAK zřejmě značnou podporu. V první řadě i přes značné ztráty se jim daří doplňovat stavy novými rekruty, což je důkazem značných sympatií. Rekruti přitom nejsou jenom íránští Kurdové, ale mnohdy i Kurdové z jiných oblastí, dokonce i němečtí (Wilgenburg 2011; Xinhua 2009). Za druhé se PJAK daří udržovat si stálé základny na území Íránu v rurálních oblastech (minimálně do ofenzívy v roce 2011). V urbánních oblastech se PJAK daří organizovat různé subverzivní akce s masovou účastí, v roce 2008 například organizovali s úspěchem 45denní hladovku za vězněné kurdské aktivisty, nebo úspěšně připravili stávku kurdských obchodníků (Brandon 2008). Nicméně úroveň podpory obyvatelstva se velice obtížně odhaduje, masové demonstrace a další subverzivní akce jsou většinou tvrdě potlačeny a díky podstatě íránského režimu se o nich ani nemusí objevit zpráva v médiích. Podle našeho názoru se ale PJAK přes překážky daří si zajišťovat lidovou podporu. Tomu nahrává i fakt, že převážně sunnitská kurdská populace obává náboženského fundamentalismu teokratického ší‘itského režimu. PJAK deklaruje snahu vytvoření „jednotné kurdské fronty“ v Íránu, nicméně na tomto poli se jí spíše nedaří. Ačkoliv různá kurdská opoziční hnutí mají mnohaletou tradici (Komala, KDPI – Kurdské demokratická strana v Íránu – více viz Yildiz, Taysi 2007), odmítají spolupracovat s PJAK a jsou spíše roztříštěni (BBC 2009). Faktem ale zůstává, že tato hnutí jsou spíše na ústupu od roku 2003 a mnohá z nich působí v Íránu už jenom omezeně a sídlí v Severním Iráku (jako Komala). Lze předpokládat, že PJAK je v současnosti nejvlivnější skupina působící přímo v íránském Kurdistánu.

 

Vnější podpora

Otázka vnější podpory PJAK vyvolává bouřlivé diskuse. Íránský režim ji obviňuje z toho, že je de facto proxy USA a slouží k cílené destabilizaci režimu. Lídr PJAK Haji Ahmádí skutečně navštívil Spojené státy někdy v roce 2007, ale žádná oficiální návštěva neproběhla (Zambelis 2008). PJAK vytrvale odmítá jakékoliv napojení na USA, ostatně odmítá, že by přijímala jakoukoliv zahraniční pomoc. Podle velitele Agiri Rojhilata PJAK odmítá být pouhým nástrojem, prosazuje svoje cíle nezávisle na přání někoho jiného (Flood 2009). Na druhé straně se ale z jiných kruhů (bývalí zpravodajci a někteří analytici) ozývají hlasy, že do jisté míry probíhá výpomoc věci PJAK ze strany USA, zejména v oblasti poskytování informací, aby se mohli účinně bránit přeshraničním operacím Íránu (Renard 2008). Rojhilat přiznává, že Zagros se sešel s Američany v roce 2004 v Kirkúku, ti po nich ale požadovali „odstřižení“ od ideologie PKK a vzdálení se Öcalanově formaci, to ovšem Zagros odmítl (Flood 2009). Podle našeho názoru USA byla nejprve zdrženlivá v otázce PJAK, protože se logicky mohla stát vhodným nástrojem pro destabilizaci Íránu. Nicméně ve světle spolupráce hnutí s PKK a tím pádem výrazným tureckým tlakem na Američany (který byl ještě umocněn obnovením ozbrojeného zápasu PKK v roce 2004), nakonec převládlo distancování se od PJAK a v roce 2009 její zařazení na seznam teroristických organizací. Je jistě možné, že jistý kontakt mezi Američany a PJAK existuje, ale pravděpodobně se nejedná o výraznou podporu. Na současném seznamu teroristických organizací už PJAK chybí, stejně jako MEK (U. S. Department of State 2012). Otázkou je, zda to můžeme považovat za signál možného sblížení s těmito skupinami, či spíše za pouhý pokus o vyvinutí dalšího tlaku na Írán. Nejvýznamnějším vnějším podporovatelem a zároveň ideovým vzorem je turecká PKK. PJAK od roku 1999 sídlí ve stejných táborech, využívá stejné zařízení na severoirácké hoře Kandíl. PKK v podstatě PJAK poskytla výcvik, výzbroj, své zařízení a umožnila jim operovat pod svým „bezpečnostním deštníkem“. Navíc řada členů PKK íránského původu přešla do PJAK, kde hráli jako zkušení povstalečtí bojovníci klíčovou roli. I tady se ale nacházíme v zajetí geopolitických konstelací. PKK i PJAK svorně odmítají, že by se jednalo o tytéž organizace pouze s odlišným jménem, odmítají přímou spolupráci (Brandon 2006; BBC 2007). PKK dříve spolupracovala s Íránem proti Turecku, ale tyto vazby se mimo jiné ve světle spolupráce s PJAK přetrhávají (více viz Kardas, Ozcan 2009). Například Wilgenburg (2011) bez okolků tvrdí, že PJAK je jenom afiliace PKK a jí plně ovládána (PJAK je mimo jiné i členem Svazu komunit Kurdistánu, který PKK de facto řídí). Tvrzení o nespolupráci s PKK se jeví vzhledem částečně společné ideologii, táborech, výcviku, operacím i personálním složením jako zcela nereálné (srv. Renard 2008; Wilgenburg 2011). Nicméně PJAK volí do jisté míry odlišné taktiky a strategie než PKK (například se tolik nesoustředí na ozbrojený zápas). Ty ale nejsou ani tak výsledkem odlišnosti PJAK jako přizpůsobení se operačnímu prostředí v Íránu. PJAK je stále relativně slabá, v silně represivním prostředí je pro ni výhodnější se soustředit na různou politickou činnost či subverzi. V roce 2011 PKK dokonce hrála roli „nárazníku“ mezi ustoupivšími silami PJAK a íránskými silami na hranicích (Wilgenburg 2011). Dalším zejména finančním podporovatelem je zejména německá kurdská diaspora. V Německu PJAK s největší pravděpodobností disponuje kvalitní a fungující sítí; faktický vůdce PJAK Haji Ahmádí rovněž žije v německém Kolíně (Brandon 2007). Otázka spolupráce s KRG je rovněž nejasná. KRG, ač rétoricky občas odsuzuje činnost PKK i PJAK a někdy hraje i roli mediátora, se spíše drží zpátky a dává tak „tichý souhlas“. V případě rozsáhlejších operací proti kurdským povstalcům by hrozila ztráta popularity i stability v Severním Iráku, protože tamní kurdské obyvatelstvo by na zásah proti „vlastním“ mohlo reagovat s nelibostí. KRG se tradičně drží zpátky a obvykle pouze protestuje proti přeshraničním akcím Turecka a Íránu a tvrdí, že povstalce na svém území nepodporuje (Wilgenburg 2011; Vatanka 2011). S přeshraničními operacemi souvisí i další zdroje vnější podpory a to může být právě severoirácké obyvatelstvo žijící při hranicích, které se často stává terčem bombardování ze strany Íránu (BBC 2008; Youtube 2009).

Prostředky apelace na populaci

PJAK disponuje vyspělou a konzistentní ideologickou výbavou. Deklaruje, že se jedná „(…) o demokratizační ozbrojené hnutí, spíše než klasické národněosvobozenecké hnutí za kurdskou suverenitu.“ (Flood 2009) Cílem (alespoň deklaratorně) PJAK není ustanovit samostatný Kurdistán, nýbrž politickou činností nastolit takové podmínky, které povedou k rozkladu teokratického režimu a nastolení federálního demokratického zřízení, které bude uznávat práva nejen Kurdů ale i jiných menšinových etnik. Rojihilat k tomu říká: „Naše hlavní práce je politická, ale musíme mít ozbrojené křídlo, protože Írán není skutečnou demokratickým státem a neumožňuje lidem se politicky organizovat.“ (Flood 2009) Posun k „politickému akcentu“ můžeme pozorovat graduálně od roku 2004 a zejména od roku 2008. Princip užití síly v sebeobraně, rozuměj i jako odvetu např. na vlny zatýkání, se v diskursu PJAK objevuje pravidelně (např. Brandon 2006; BBC 2008). Snaha prezentovat se jako relativně umírněné uskupení netoužící po rozkladu íránské územní integrity a už vůbec ne rozsáhlém ozbrojeném povstání pak vrcholí v roce 2011 před letní íránskou ofenzívou, kdy PJAK otevřeně deklaruje snahu jednat, aby se zabránilo násilí (Vatanka 2011). Ideologická výbava byla výrazně ovlivněna působením pod bezpečnostním deštníkem PKK, zejména se jedná o uznávání autority Abdullaha Öcalana. Ačkoliv PKK prosazuje ve větší míře i ozbrojený zápas, ideologická výbava organizace prošla značnými proměnami a tyto změny v diskursu se nápadně podobají ideologii PJAK – například snaha o demokratický konfederalismu, dialog apod. (více viz vynikající sonda do ideologické transformace PKK Özcan 2006). Nicméně ideologie PJAK má jistá specifika, které reflektují íránskou situaci – důraz je kladen na demokratizaci, práva žen a ekologii (Flood 2009). Postavení žen v íránské společnosti je značně problematické (viz Yildiz, Taysi 2007). Naproti tomu postavení kurdských žen je tradičně více liberální. Důraz na rovnost žen se objevuje i v PKK, ale zdaleka ne v takové míře. PJAK (podle našeho názoru velice účinně) využívá genderové konfliktní linie v Íránu, která existuje nejen v rámci kurdského etnika, ale může rovněž získat sympatizanty z řad žen jiných skupin. Organizace má dokonce stanoveny čtyřicetiprocentní kvótu na členství žen na všech úrovních, přičemž se ženy účastní všech činností, včetně bojových (Flood 2009; Brandon 2006). Ovšem jejich reálná účast při střetech s íránskou stranou je sporná, protože „mučednic“ padlých v boji mnoho nenajdeme. PJAK zároveň tento „ženský faktor“ výrazně prezentuje v podobě desítek propagačních videí, reportáží apod. (viz například Youtube 2010a; Youtube 2012a). K šíření svých idejí a vlivu mezi obyvatelstvem užívá moderní komunikační prostředky. Pravidelně poskytuje rozhovory médiím (a to nejen kurdským, ale i západním). Vydává také tisková prohlášení skrze různé spřátelené tiskové agentury, vytváří desítky propagačních videí, vyjadřuje se k různým akcím, vytváří příběhy svých „mučedníků“. Rovněž jsou pravidelně vydávána periodika a existuje i satelitní vysílání (Gresh 2009).

 

Motivace povstalců a hloubka jejich závazku

Motivace povstalců je v případě PJAK vysoká a to zejména u aktivních kádrů. Ačkoliv při rozhovorech a vyjádření lídrů se neobjevují zmínky o indoktrinaci a ideovém školení nových rekrutů, ve skutečnosti je ale podle nás silná indoktrinace při výcviku přítomna. V první řadě výcvik je v mnohém společný s PKK, PJAK využívá jejich výcvikové tábory, pravděpodobně sdílí i instruktory. PKK má výcvik vysoce formalizovaný od počátků hnutí je kladen velký důraz na indoktrinaci a vzdělávání (viz Marcus 2007; Özcan 2006). Pokud se podíváme na videa, kde promlouvají členové povstaleckého hnutí či přímo na rozhovory s nimi, je znatelné, že používají podobné obraty, formulace a ideologický kánon, který mají silně zažitý (př. Youtube 2012a). Ona silná ideologická a duševní příprava je mimo jiné umožněna u aktivních kádrů životem v izolaci v táborech. Život v uzavřené komunitě řízený přísnými pravidly a hierarchií je jednou z predispozic zajištění hloubky závazku a správné indoktrinace (viz Ibanéz 2009). Dalším faktorem ovlivňujícím „hloubku závazku“ je nemožnost vrátit se zpět do normálního života, protože takový jedinec by čelil represi ze strany státu. U podobných uzavřených povstaleckých skupin rovněž hrozí „likvidace odpadlíků“ ze strany organizace samotné.

Zbraně a taktika

PJAK používá při svých operacích převážně lehkých zbraní, samopalů Kalašnikov (pramenem nám mohou být i různá zveřejněná videa – např. Youtube 2011a; Youtube 2011c). Až v pozdějším období se objevují vyspělejší zbraně (zhruba od roku 2007) – RPG, různé menší nástražné výbušné systémy, kulomety apod. (Zambelis 2008). „Bojovníci jsou vycvičení k akcím typu udeř a uteč a vyzbrojeni Kalašnikovy, RPG, ostřelovacími puškami ruského původu a kulomety.“ (Renard 2008) PJAK obvykle cílí policisty, vojáky a milice, ale nepodniká příliš mnoho ofenzívních akcí. V porovnání s PKK je intenzita operací mnohem menší a o největším počtu útoků slýcháme právě v dobách íránských ofenzív (což by potvrzovalo tezi o preferenci ozbrojeného boje za účelem sebeobrany). Nicméně můžeme pozorovat, že sofistikovanost akcí a jejich úspěšnost stoupá, například v únoru 2007 povstalci sestřelili za pomocí RPG armádní vrtulník, který přepravoval i vysoké důstojníky (Brandon 2007). Brandon (2007) rovněž upozorňuje, že v roce 2006 byl podniknut útok na plynovod, což je typickým modem operandi PKK a poukazuje tak operační inspirace právě touto organizací. Zároveň předpovídal šíření sofistikovaných na dálku odpalovaných náloží (jako v případě PKK), což se ale nepotvrdilo. O jednoznačně teroristických útocích cílících civilisty nejsou žádné zprávy. PJAK si cíle pečlivě vybírá a dbá na provádění operací podle své „sebeobranné rétoriky“. Z hlediska povstaleckých taktik (viz Kilcullen 2009: 30-32) je nejvýraznější prodlužování, vyhýbání se přímým střetům, taktické ústupy apod. PJAK si je velmi dobře vědoma, že nemůže čelit přímo vojenské síle Íránu, proto volí prodlužovací taktiku, snaží se zachovat kontinuitu povstání. Během ofenzív utrpí sice ztráty, ale ustoupí a až „horké období“ opadne, opět zahájí svoji činnost, rekrutují nové členy, soustředí se na propagandu a získávání sympatizantů. Svou roli hraje i taktika provokace, když PJAK svými nejen útočnými, ale i subverzivními operacemi vyvolá represivní reakci ozbrojených složek, která pak dále znepřátelují obyvatelstvo vůči režimu. Také vyprovokované přeshraniční údery do Severního Iráku íránskou stranu diskreditují, například poukazováním na neselektivní bombardování i civilních cílů. Taktika vyčerpání podle nás není klíčová, protože rozsah povstaleckých aktivit je příliš malý, aby způsobil íránské straně výraznou materiální či psychologickou újmu. Zastrašení se rovněž nejeví jako dominantní, nesetkáváme se s útoky proti obyvatelstvu spolupracujícímu s vládou. Objevuje se ale několik případů atentátů na místní představitele moci (GTD 2012).

Operační prostředí

Geografické podmínky jsou jedním z klíčových faktorů, které umožňují úspěšné vedení povstání a naopak ztěžují úkol protipovstaleckým jednotkám. Operační prostředí hraje činnosti PJAK do karet. Jedná se o relativně rozlehlé území několika provincií  – Západního Ázerbájdžánu, Kurdistánu, Kermanshahu a části Ilamu. Jsou to hornaté provincie v příhraničních oblastech a sousedí jak s Tureckem, tak s Irákem. Jedná se o nepřístupné a periferní oblasti s nedostatečnou dopravní infrastrukturou. Pro PJAK je takové geografické prostředí ideální a díky nedostupnému terénu je schopna udržovat i stálou přítomnost a budovat různé předsunuté základny, útočiště i sklady (př. Youtube 2011b). PJAK zároveň může v případě potřeby ustoupit do severního Iráku, kde má trvalé útočiště pod křídly PKK na hoře Kandíl. Dalším faktorem ulehčujícím činnost PJAK je málo rozvinutá infrastruktura v operačním prostoru. Íránská strana si to velice dobře uvědomuje; rozšiřuje a vylepšuje stávající dopravní infrastrukturu i s ohledem na kvalitnější silniční spojení se severoiráckou hranicí, nezbytné pro případnou pozemní ofenzívu (Wilgenburg 2011). Zároveň jsou budovány další základny a outposty v oblasti. Lze tedy očekávat, že postupně bude dosavadní operační volnost PJAK a přítomnost na íránském území ztížena. Jednotky PJAK ustoupili po ofenzívě v roce 2011 na horu Kandíl a jejich staré pozice byly zničeny (Wilgenburg 2011). Nicméně i v roce 2012 se objevují přestřelky a působení PJAK uvnitř Íránu (viz např. Youtube 2012b; Hürriyet 2012). PJAK tedy navzdory deklaracím íránské strany zničen nebyl a nelze předpokládat ukončení jeho činnosti, podle našeho názoru organizace spíše sbírá síly. Tomu by odpovídaly i zprávy o budování kurdských obranných postavení při irácko-íránských hranicích (Spyer 2012).


Koniec prvej časti. Druhú časť zverejníme čoskoro.

 
< Predchádzajúca  

Fotoreportáž - Afganistan

Anketa

Ako ste sa dozvedeli o Project ARES ?
 

Úvahy a komentáre

  Project ARES Vám prináša článok od Jakuba Jandu, ktorý pôsobí ako publicista, poradca poslanca Parlamentu ČR a je koordinátorom think – tanku Evropské hodnoty. Príspevok reaguje na súčasnú debatu...
 Project ARES Vám tentokrát prináša komentár od Mgr. Lukáša Visingra, ktorý je absolventom odboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity v Brne. V...
Súčasné spoločenské, ekonomické a politické dianie v Číne ovplyvňuje predovšetkým Komunistická strana Číny (ďalej len Komunistická strana), najmä jej 24-členné politbyro, ktoré má ešte...
 Project ARES Vám tentokrát prináša komentár od autora Petra Števkova, ktorý pôsobí ako študent bezpečnostných a strategických štúdií na Fakulte sociálních studií...
 Project ARES 3. februára 2012 zverejnil komentár Šádí Shanaáha, v ktorom hodnotil povolebnú situáciu v Egypte. Autor poukázal na niektoré skutočnosti, prečo nie je nutné obávať sa volebného...