Príslušník medzinárodných jednotiek ECOMOG v Sierra Leone v roku 1998 (zdroj: tinypic.com)

Project ARES Vám tentokrát prináša analýzu pôsobenia súkromných vojenských spoločností počas občianskej vojny v Sierra Leone v 90. rokoch 20. storočia. Práca je rozdelená na dve časti. Prvá časť je úvodom do problematiky, autor predstavuje historické okolnosti konfliktu v tomto západoafrickom štáte s dôrazom na pôsobenie súkromných vojenských spoločností. V nasledujúcej druhej časti autor podrobne analyzuje aktivity jednotlivých aktérov z radov súkromných vojenských spoločností počas občianskej vojny v Sierra Leone. Autorom článku je Bc. Josef Holík, ktorý súhlasil s jeho poskytnutím pre Project ARES. Pán Holík je v súčasnosti študentom medzinárodných vzťahov na Katedre politológie a medzinárodných vzťahov na Filozofickej fakulte Západočeskej univerzity v Plzni. Zároveň píše články pre politologický časopis e-Polis. Táto autorova analýza bola pôvodne zverejnená na internetovej stránke časopisu e-Polis v júli 2011.

Již od pradávna vznikala žoldnéřská vojska, která byla užívána k vedení konfliktů namísto regulérní armády. V současné době se ale tento fenomén reinkarnuje v podobě soukromých vojenských společností, které si z poskytování vysoce sofistikovaných vojenských řešení vytvořily výnosný obchod a též velmi silné lobby. Půvab spolupráce se soukromým sektorem v oblasti vojenství objevili reprezentanti nejednoho státu a služby společností podnikajících v tomto sektoru využívá mnoho států z rozličných důvodů a v různém rozsahu. Některé ze států se na těchto službách stávají i více či méně závislými. Přes to, jak jsou tyto společnosti významné, je jim v našem prostředí věnován jenom velmi malý zájem a jejich problematika nebyla dostatečně probádána. V současnosti se v našem prostředí problematika PMC´s (Pozn. redakcie Project ARES – PMC´s je anglickým akronymom pre termín súkromné vojenské spoločnosti) spojuje především s několika kontroverzními společnostmi působícími především v aktuálních „hot zones“ v Afghánistánu a Iráku. Cílem mé práce je přinést komplexní pohled na působení PMC´s v Sierra Leone v období vnitrostátního konfliktu v 90. letech a především pak potvrzení, či vyvrácení hypotéz, zda byly PMC´s destabilizujícím prvkem v Sierra Leone, a zda působení PMC´s přináší větší rizika pro státy slabé a rozpadající se. Proto je nedílnou součástí mé práce letmý exkurz do teorie vnitřní suverenity. Tato teorie pak poslouží v praktické části mé práce. Tento článek je úvodní částí dvoudílné studie, v níž čtenáři představím především historický exkurz do vývoje konfliktu v Sierra Leone a pokusím se hledat strukturální příčiny konfliktu v Sierra Leone, které vedly k příchodu PMC´s do této válkou zmítané země. Celá má práce je pak přepracovanou a výrazně zkrácenou verzí mé obhájené bakalářské práce. V úvodu práce je také nutno podotknout, z jaké typologie PrivateMilitaryIndustry vycházím. Základním východiskem pro mne je typologie Christophera Kinseyho. Ten je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů zabývajících se působením společností z oblasti PrivateMilitaryIndustry a jeho typologie je jednou z nejuznávanějších a nejkomplexnějších. Vzhledem k šíři své práce zde tuto typologii nemohu rozvézt a pro zájemce proto doporučuji publikaci Corporate Soldiers and International Security.

Stanovení hypotéz

První hypotéza předpokládá, že PMC´s měly během svého působení destabilizační účinky v Sierra Leone. Pod těmito destabilizačními účinky si představuji částečnou či úplnou ztrátu vnitřní suverenity následkem užití PMC´s. Tato hypotéza je spojena hned s několika výzkumnými otázkami, které by měly pomoci k jejímu potvrzení, nebo vyvrácení. První otázkou je, kdo je v boji nasazen. Cizinec, či obyvatel dané země. Další otázkou je i charakter nasazení společnosti. Zda je v zemi pouze za účelem výcviku místních jednotek, či zda sama vede bojové operace. Poslední otázka pak spočívá v tom, zda společnosti mohou od státu převzít monopol na užití násilí a jaký to má vliv na stabilitu státu. Další hypotéza vychází z předpokladu, že slabé státy, které využívají služeb těchto společností, jsou vystaveny mnohem více rizikům, než státy stabilní. Zde je nutné specifikovat, co ve své práci vnímám za rizika pro slabé a rozpadající se státy. Základní hrozbou je, že většina těchto států nedisponuje špičkovými technologiemi a sofistikovanými zbrojními systémy. Právě tyto technologie tak efektivně využívají soukromé vojenské společnosti. Stejně tak využívají letecký průzkum, satelitní systémy a často bojové vrtulníky, popřípadě letadla. Když pak taková PMC zemi opustí, země ztrácí veškeré výhody. Navíc slabým státům hrozí neschopnost splácet vysoké ceny za nájem PMC´s. Ty se pak jednoduše mohou ze země, která nehradí šeky, stáhnout a tím je tato země vystavena nebezpečí, před kterým ji měla společnost chránit. Obě dvě hypotézy jsou tedy silně spojeny s vnitřní suverenitou státu a předpokládají, že stát, který sám není schopen uplatňovat monopol na legální násilí na svém území a na své obyvatelstvo, je silně ohrožen užitím PMC´s, které za něj suplují základní státní funkce (Pozn. autora – především v oblasti vnitřní bezpečnosti a leckdy v oblasti politické) a po odchodu PMC´s z území takového státu se tento stává bezmocným.

Kontraktori juhoafrickej spoločnosti EO (zdroj: thevelvetrocket.files.wordpress.com)

Teorie vnitřní suverenity

Jelikož obě dvě hypotézy jsou do značné míry spojeny s teorií vnitřní suverenity, pokládám za nezbytné s touto teorií čtenáře v počátku své práce seznámit. Tato suverenita spočívá na rozdíl od vnější suverenity, která je spjatá s mezinárodním chápáním daného státu, v primárně výlučné moci na státní území vůči všem osobám a věcem. Takzvaná územní výsost. Na území suverénního státu jsou zakázány jakékoliv akty státu cizího. Toto neplatí pouze v případě, kdy k nim dá suverénní stát svolení. Stát disponuje volností při úpravě vnitřních záležitostí a jeho občané jsou podřízeni moci státu (Potočný, 1996, s. 14). Tuto volnost v úpravě vnitřních záležitostí si můžeme dle Georga Sorensena vyložit následovně: stát disponuje centralizovaným systémem pravidel založeným na administrativních, policejních a vojenských institucích, potvrzeným právními normami, dělající si nárok na monopol na legitimní použití síly (Sorensen, 2005, s. 99). Takto tedy definuje Sorensen a Potočný vnitřní suverenitu. Jsou ale státy, které nejsou na svém území schopny tuto suverenitu udržet. Ty nazýváme slabými a rozpadajícími se státy. Jejich znaky nám představuje ve své práci například Robert I. Rotberg. Dle Rotberga je základních rozdílů mezi silným moderním národním státem a rozpadajícím se státem, mezi které řadí právě Sierru Leone, hned několik. Mezi hlavní znaky rozpadajícího se státu řadí vnitřní násilí a neschopnost státu poskytovat základní služby obyvatelům. Tyto státy jsou postiženy vnitrostátním konfliktem a armáda válčí často proti několika nepřátelům. Důležitým parametrem tohoto vnitřního násilí je délka trvání. Tento konflikt není krátkodobý. Konflikty v rozpadajících se státech mají často etnické či náboženské kořeny. Válka je nejčastěji vedena proti stávající vládě. Rozpadající státy také nejsou schopny kontrolovat své území a hranice. Mezi další znaky patří bující korupce ve státní správě a ztráta profesionality v byrokracii. V neposlední řadě také selhávání zdravotního a školského systému (Rotberg, 2003, s. 4 – 10). Klíčové parametry jsou tedy spojeny s monopolem na legitimní násilí, o který rozpadající se státy přicházejí. Leč, jak ve své práci Rotberg uvádí, není to parametr jediný. A právě tento základní parametr je pro mou práci velmi důležitý. Ve fázi, kdy stát není schopen vynucovat svůj monopol na násilí, uchyluje se v africkém prostředí velmi často k suplování tohoto monopolu právě prostřednictvím PMC´s a dalších společností tak, jak je to patrné například v Sierra Leone a Angole (O´Brien, 2000, s. 43). Tímto krokem tedy stát předává část své legitimní moci externímu aktérovi jakožto najaté donucovací síle. V případové studii se budu snažit potvrdit, či vyvrátit, zda PMC´s působící v Sierra Leone stát o tento monopol ochudily a tím ho vystavily ještě větším dlouhodobým rizikům, než kterým byl vystaven do doby jejich užití.

Príslušníci jednotiek Kamadžorov (zdroj: lh3.ggpht.com)

Vývoj konfliktu

V této části práce se budu zabývat vývojem konfliktu v Sierra Leone. Cílem není poskytnout komplexní historickou analýzu konfliktu a jeho původ, ale především se zde zaměřím na průběh konfliktu od nasazení prvních společností z oblasti PMI (Pozn. redakcie Project ARES – PMI je anglickým akronymom označujúcim termín Private Military Industry). Je samozřejmé, že pro sledování kontextu je nutné uvést alespoň okrajově vývoj před nasazením těchto společností a také po jejich nasazení. Bez zkoumání vývoje po stažení společností z oblasti PMI by byla tato práce neúplná a nedospěla by k žádnému závěru. V kapitole se zaměřím především na hledání strukturálních důvodů, které vedly k přizvání PMC´s do Sierry Leone. Pro potřeby této práce konflikt rozdělím do tří období. Prvním je období od zisku nezávislosti v roce 1961 po první střety v březnu 1991. Druhé období lze vymezit počátkem konfliktu po nasazení prvních PMSC´s v roce 1995, třetí období popisuje události od nasazení PMSC´s po stažení Sandline a události roku 1999.

První období

Období vymezené rokem 1961 na jedné straně a březnem roku 1991 je pro Sierru Leone obdobím totálního rozkladu státu, korupce a sérií převratů. Přitom ještě krátce po udělení nezávislosti byla Sierra Leone úspěšnou a bohatou zemí, která měla všechny dispozice pro to, aby se stala prosperujícím státem. V době, kdy byl v čele vlády první premiér, Sir Milton Margai, stát fungoval dobře a neodlišoval se od dob koloniální správy. Jenže v roce 1964 Sir Margai zemřel a do čela vlády nastoupil jeho bratr. Ten razil úplatkářství a státní instituce se rychle staly zkorumpovanými. To způsobilo rychlý úpadek Sierry Leone jak v oblasti ekonomické, tak v politické (Hirsh, 2001, s. 24 – 28). Jelikož je Sierra Leone státem, na jehož území žije více než čtrnáct etnik, velmi brzy po získání autonomie se objevily i první politické strany založené na etnickém principu. Mezi ně patřila například SLPP (Sierra Leone People´s Party). Ta velmi rychle oslovila příslušníky kmene Mende z jihu a východu země. Naopak APC (AllPeople´s Party) hledala podporu především u příslušníků kmenů Temne a Limba a u dalších menších etnických skupin. Z této strany vzešel nový premiér Siaka Stevens. Ten vyhrál volby v roce 1967. S tím se ale nechtěl smířit Margai a po sérii převratů v roce 1967 následovalo převzetí moci důstojníky, kteří nabídli vládu Stevensovi. Nově konané volby v roce 1968 potvrdily Stevensovu pozici. Stevens vládl do roku 1985. Za jeho vlády stát setrvale upadal. Vznikaly obří projekty, na které v rozpočtu nebyly peníze, a když hrozil armádní puč, povolal na pomoc guinejské vojáky. Soudci byli upláceni a parlament zkorumpovaný (Hirsh, 2001, s. 28 – 30). Stevensovi se podařilo velmi efektivně podpořit nelegální těžbu s cílem poškodit SLST (Pozn. autora – Sierra Leone Selection Trust: koloniální vláda v Sierra Leone podepsala v roce 1935 smlouvu, kterou se zavázala poskytovat pro SLST exkluzivní práva na těžbu po dobu 99 let) a následně ho znárodnit. Než Stevens odešel z úřadu, podařilo se mu přenést kontrolu diamantového průmyslu mezi jeho přátele (Smillie, Gberie, 2000, s. 38 – 39). Proto se Stevensův nástupce Joseph Momoh nemohl spoléhat na tak vysoké příjmy z těžby diamantů. Kromě toho většina těžby diamantů byla nelegální a takto vytěžené diamanty se pašovaly přes Libérii a Pobřeží Slonoviny (Hirsh 2001, s. 25). Kvůli tomu se Momoh ocitl v situaci, kdy neměl dostatek peněz na platby státním zaměstnancům a dokonce ani vojákům. V květnu roku 1991 přešlo zhruba 150 rebelů z RUF (Pozn. autora – Revolutionary United Front: rebelské síly, které vznikly z iniciativy FodaySankoha) pod vedením Fodaye Sankoha hranici Libérie a Sierry Leone a zahájili rebelii proti vládě (Avant, 2005, s. 83). RUF vznikla především díky financím a podpoře Charlese Taylora, prezidenta Libérie. Ten si od podpory Fodaye Sankoha sliboval především to, že režim ve Freetownu se pod tíhou vnitrostátního konfliktu rozhodne stáhnout své jednotky ze společné mise ECOMOG v Libérii (Pozn. redakcie Project ARES – pre bližšie informácie o tejto misii západoafrických štátov pozri nasledujúci odkaz: ECOMOG: peacekeeper or participant? BBC, 1998) (Douglas, 1999, s. 175).

Kontraktori súkromnej vojenskej spoločnosti EO (zdroj: img15.imageshack.us)

Druhé období

Momoh se snažil situaci vyřešit tím, že navýšil početní stav armády na 14 000 mužů. Problémem bylo, že bojovníci RUF získali rychle nadvládu nad některými klíčovými diamantovými doly. Tím přišel Momoh o schopnost platit výdaje na boj proti RUF a docházely i peníze, které byly určeny na platy vojákům (Reno, 1997, s. 502). Proto proběhl v květnu 1992 vojenský puč. Do čela státu se po převratu dostal Valentine Strasser v čele vojenské vlády NPRC (National Provisional Ruling Council) (Avant, 2005, s. 83). Strasser se od počátku musel vypořádat s tím, že kromě diamantových dolů v regionu Kono také stát neměl nadále v držení rutilové doly. Strasser pokračoval v Momohově trendu. Snažil se zvyšovat počty vojáků. Tím situaci jenom zhoršil. Čím více nezkušených vojáků posílala vláda do boje, tím méně bylo peněz na platy a tím byli vojáci nespokojenější (Avant, 2005, s. 84). Vojáci bez zkušeností raději utíkali před bojem a častěji se stávalo, že vojáci přebíhali k bojovníkům RUF a od roku 1993 také k liberijským jednotkám ULIMO (United Liberation Movement of Liberia for Democracy). Ne natrvalo, do služby se vraceli. Těmto „vojákům“ se začalo říkat „Sobels“ (soldier by day, rebel by night). Když se rebelové na konci roku 1994 a počátku roku 1995 blížili k Freetownu, situace se zdála být neudržitelná (Reno, 1995, s. 217).

Třetí období

Třetí období, tedy doba mezi počátkem roku 1995 a koncem roku 1997 bylo ve znamení Strasserových snah stabilizovat zemi najímáním PMSC´s. První PSC, která se objevila na scéně, byla GSG (Ghurka Security Guard). Podrobné deskripci činností této PSC i dalších věnuji samostatnou kapitolu. Proto se v této kapitole budu zabývat historickým vývojem. Strasser musel čelit problémům nejen s RUF a jejím neustálým postupem směrem k Freetownu, ale také neustálému nedostatku financí. Kromě ztráty většiny diamantových dolů přišla vláda také o kontrolu rutilových dolů. Navíc se musel Strasser stále více potýkat s interním problémem. Tím byla RSLMF (Republic of Sierra Leone Military Forces). Armáda bez výcviku a fenomén sobels situaci jenom více eskaloval (Douglas, 1999, s. 177 – 178). RUF se mezitím zorganizovala do šesti praporů se základnami v pralesích. RUF vedla klasický guerillový způsob boje. Strategicky byla závislá na zahraniční podpoře z Libye, Guineje a Libérie (Douglas, 1999, s. 178). Poté, co GSG odešla ze země po řadě neshod s vládou Sierry Leone, která na GSG vyvíjela čím dál větší tlak, aby se aktivně zapojila do bojů, se situace zdála neudržitelná. V květnu roku 1995, kdy RUF podnikala výpady až na předměstí Freetownu, se v zemi objevili vojáci EO (Pozn. redakcie Project ARES – anglický akronym používaný pre bývalú juhoafrickú súkromnú vojenskú spoločnosť Executive Outcomes). V první fázi do země dorazilo zhruba 50 vojáků (Douglas, 1999, s. 178). V únoru roku 1996 proběhl palácový převrat a Julius Maada Bio nahradil Strassera. V Abidjanu začaly 22. února jednání s RUF. V březnu proběhly volby narušované RUF. V těchto podle mezinárodních pozorovatelů spravedlivých a svobodných volbách vyhrál Ahmad Tejan Kabbah ze SLPP a stal se prezidentem. V listopadu byla podepsána mírová dohoda s RUF. Jednou z podmínek RUF a jmenovitě Sankoha bylo i to, že v zemi již nadále nebudou přítomni příslušníci cizích ozbrojených sil. Přitom důraz byl kladen především na EO. Kvůli tomu, ale i kvůli neschopnosti platit se rozhodl Kabbah stáhnout jednotky EO (Smillie, Gberie, 2000, s. 12). Po dobu, kdy na území Sierry Leone operovalo EO, se podařilo rebely nejenom zahnat, ale též efektivně napadat jejich základny a eliminovat důstojníky. EO zemi opustilo v lednu 1997 (Douglas, 1999, s. 180). Kabbah se rozhodl pokračovat v trendu, který nastolila již EO. Tím bylo využívání milicionářských jednotek Kamajors (Pozn. autora – Kamajors byli původně lovci, ale zaměstnanci EO je trénovali a využívali jejich znalosti regionu. Rychle se stali velmi efektivní a rozrůstající se komunitou, která bránila civilní obyvatelstvo efektivněji než RSLMF). Kabbah jmenoval zástupcem ministra obrany právě Samuela Hinja Normana. Problémem byl Normanův odpor k RSLMF. RSLMF se stávala čím dál více nebezpečnou. Příslušníci armády plenili, znásilňovali a vraždili stejně, jako muži z RUF. Armáda se ale cítila rostoucí politickou silou Kamajors silně ohrožena. Proto proběhl 25. května 1997 převrat. Prezident Kabbah uprchl do Conakry a žádal Nigérii o vojenskou podporu a pomoc v znovuzískání jeho pozice. Převrat vedl John Gborie. Vzbouřenci propustili přes 600 vězňů, mezi kterými byl i major Johny Paul Koroma (Douglas, 1999, s. 188 – 189). Koroma se prosadil do čela armádní revoluční rady AFRC (Armed Forces Revolutionary Council). Koroma nabídl RUF možnost účastnit se ve vládě. Vláda AFRC/RUF byla ve znamení znásilňování, mučení a vražd (Smillie, Gberie, 2000, s. 12 - 13). Právě v době, kdy vládl Kabbah v exilu, vstoupila do hry další PMC. Tou byla Sandline International. Kabbah po ní požadoval navrhnout plán, jak sesadit vládu AFRC/RUF a dosadit jeho demokraticky zvolenou vládu zpět. Akci měl zaplatit obchodník s ekonomickými zájmy v Sierra Leone, Rakesh Saxena. Ten měl mít posléze zajištěné zisky z těžby nerostného bohatství. Cílem Sandline bylo vycvičit a vyzbrojit 40 000 bojovníků Kamajors, vytvořit strategii pro znovuzískání Freetownu a zajistit zásobování municí a proviantem pro jednotky Kamajors a ECOMOG. S vojáky ECOMOGu měli též zkoordinovat strategii pro útok na Freetown (Musah, 2000, s. 97 – 98). Sandline představila pětifázový plán, jak znovuzískat kontrolu nad hlavním městem a dalšími klíčovými městy, získat zpět vitální ekonomické body a ve finální fázi operace dosadit zpět demokraticky zvolenou vládu (Douglas, 1999, s. 192). V únoru 1998 spustily síly ECOMOG ofenzivu vedenou na Freetown. Díky tomu se mohl v březnu vítězně vrátit prezident Kabbah (Smillie, Gberie, 2000, s. 13). V červenci Rada bezpečnosti OSN sestavila podpůrnou peacekeepingovou misi UNOMSIL (Pozn. redakcie Project ARES – pre bližšie informácie o tejto misii pozri nasledujúci odkaz) v síle 70 vojenských pozorovatelů po dobu šesti měsíců. Vedoucím mise se stal Envoy Okelo. Cílem mise byl monitoring a rady při odzbrojování kombatantů a restrukturalizace státní armády. Neozbrojené týmy UNOMSIL byly pod ochranou jednotek ECOMOG. Během října roku 1998 v zemi bojovalo okolo 10 000 až 12 000 vojáků ECOMOG proti silám AFRC/RUF. Na počátku roku 1999 podnikly síly AFRC/RUF ofenzivu do Freetownu, ale po dvou týdnech byly jednotkami ECOMOG vytlačeni (Smillie, Gberie, 2000, s.13). Prvního října 1999 byla Radou bezpečnosti OSN utvořena mise UNAMSIL (Pozn. redakcie Project ARES – pre bližšie informácie o tejto misii pozri nasledujúci odkaz). Ta měla za cíl ve spolupráci s vládou a dalšími stranami udržovat pořádek v zemi, dohlížet na dodržování mírových dohod z Lomé a proces odzbrojování. Maximální kapacita byla 17 500 vojenských zaměstnanců. Mandát povoloval užití smrtící síly v případě nutnosti. V roce 1999 byly podepsány mírové dohody z Lomé a válka byla oficiálně ukončena 18. ledna 2002 (Fuchs, 2007, s. 114).

Príslušníci oficiálnej armády Sierra Leone (zdroj: militaryphotos.net)

Strukturální příčiny konfliktu

Kde tedy hledat kořeny celého konfliktu a důvody příchodu PMC´s do Sierra Leone? Na základě studia několika výše předložených zdrojů se domnívám, že důvodů vedoucích k úpadku Sierra Leone bylo hned několik. Za historicky první důvod by se dala označit koncese na těžbu diamantů pro SLST na 99 let podepsaná ještě za dob koloniální vlády. Tím byl stát na dlouhou dobu připraven o velké zisky z prodeje diamantů (Hirsch, 2001, s. 27). Dalším důvodem je zajisté úpadek politického systému po příchodu Alberta Margaie a nárůst korupce, která ještě eskalovala po nástupu Siaky Stevense, a postupné vytváření nelegálního obchodu s diamanty, které ještě více ochuzovalo stát. Dalším důvodem je samozřejmě etnicita a potlačování jednotlivých etnik a etnický původ politických stran. S tou je spojena též etnická celistvost Kamajors a významná role Kamajors, díky které se mohly ostatní etnické skupiny cítit ohrožené či nezastoupené. Nesporně lze také označit za další „hřebík do rakve“ samotnou armádu Sierry Leone a její nedostatečnou vybavenost, výcvik a špatné velení. Také fenomén Sobelů, který je s armádou spjat, velmi poškodil stát. Jelikož stát, který se nemůže opírat ani o dostatek financí, ani o spolehlivou armádu, nemůže dlouho fungovat a vojenský převrat je posléze velmi pravděpodobný. S armádou je spjata i další otázka. Neustálé snižování platů vojákům a též postupné zvyšování početních stavů armády na úkor kvality vojáků. To opět vede ke zvyšování nespokojenosti a opět se dostáváme k takzvaným sobelům, o kterých jsem se zmiňoval již výše v kapitole. Významný faktor, který hrál v celém konfliktu, lze hledat v sousední Libérii. Tím získáváme nejenom vnitrostátní, ale i regionální pohled na problematiku. Charles Taylor se pomocí vyvolání konfliktu v Sierra Leone pokusil řešit vlastní problém s přítomností sil ECOMOG, které měly podporu vlády v Sierra Leone, a doufal, že ozbrojením a financováním jednotek RUF docílí svržení vlády ve Freetownu (Hirsh, 2001, s. 32). Takto ekonomicky a politicky nestabilní stát, ve kterém se střídá jedna vláda za druhou, nedá se spoléhat na armádu a milice RUF ovládají většinu ekonomického bohatství země, je velmi zranitelný. Právě proto se dle Singerovy, ale i Kinseyho definice stává zcela ideálním zákazníkem pro PMC´s. Proto není divu, že se v Sierra Leone vystřídalo hned několik těchto společností se zcela rozdílnými výsledky. Problémem ale byly částečně i samotné PMC´s. Například školení Kamajors společností EO bylo zprvu nesmírně efektivní, ale v zemi se vytvořila další vlivná síla, která si brzy začala uvědomovat svůj potenciál a armáda se poté cítila daleko více zranitelná. Klíčovou a jedinou skutečně strukturální příčinou však zůstává fakt, že Sierra Leone de facto přišla přizváním PMC´s o vnitřní suverenitu. EO a další společnosti převzaly klíčové role státu, mezi které samozřejmě patří monopol na legitimní násilí. V určitých fázích jednaly také jako aktér politický. Především opět v případě EO, která školením Kamajors vytvořila nového vlivného hráče ve vnitřní politice státu, a to nejenom na poli vnitřní bezpečnosti. Navíc fakt, že většina společností byla silně napojena na těžařské společnosti, utvrzuje v tom, že stát tímto přichází o další znak své vnitřní suverenity. Nemůže volně disponovat se svým nerostným bohatstvím. To bylo buď pevně v rukou RUF, či z velké části ovládáno těžařskými společnostmi, mezi které patří například Diamond Works s napojením právě na EO. Sierra Leone tak přišla o možnost spravovat své nerostné bohatství, její vnitropolitická mapa byla překreslena a především přišla o možnost spravovat své vnitřní záležitosti, mezi které patří monopol na legitimní násilí, a o svrchovanost nad celým státním územím. Krátkodobě sice společnosti získávaly území zpět, což se čtenář dozví v další části práce, ale faktem zůstává, že po stažení ze Sierry stát nebyl schopen sám zajistit základní funkce, které do té doby suplovaly PMC´s, a nezbytně se musel buď zhroutit, nebo dočkat mezinárodní intervence.

Závěr

Cílem první části mé práce bylo uvézt čtenáře do historických reálií konfliktu, jen velmi zběžně a jednoduše vysvětlit základní fakta spojená s vnitřní suverenitou státu, která jsou spjata s mou prací, a především pak hledat strukturální příčiny selhání Sierra Leone a příčiny příchodu PMC´s. V následující části bude čtenáři podrobně představeno působení nejvýznamnějších společností působících v Sierra Leone, popis služeb poskytovaných těmito společnostmi a především pak analýza jejich působení v Sierra Leone a snaha potvrdit či vyvrátit hypotézy spojené s negativním vlivem takových společností na slabý či rozpadlý stát.

Bibliografie

Avant, Deborah (2005): The Market forForce: The Consequences of PrivatizingSecurity. New York, Cambridge University Press.

Douglas, Ian (1999): Fighting for diamonds – Private military companies in Sierra Leone. In.: Cilliers, Jakkie, Mason, Peggy eds. (1999): Peace, profit or plunder?: The privatisation of security in war-torn African societies. Pretoria, Institute for Security Studies. S. 175 – 200.

Fuchs, E. Alice (2007): Searching for Resources, Offering Security… Private Military Companies in Sierra Leone. In.: Jäger, Thomas, Kümmel, Gerhardteds. (2007): Private Military and Security Companies: Chances, Problems, Pitfals and Prospects. Wiesbaden, VS Verlagfür Sozialwissenchaften. S. 105 – 120.

Hirsch, L. John (2000): Sierra Leone: Diamonds and the Struggle for Democracy. London, Lynne Rienner Pub.

Musah, Abdel-Fatah (2000): A Country under Siege: State Decay and Corporate Military Intervention in Sierra Leone. In.: Musah, Abdel-Fatau, Fayemi, J. 'Kayodeeds. (2000): Mercenaries, An African Security Dilemma. Chadlington, Pluto Press. S. 76 – 116.

O´Brien (2000): Private military Companies and African Security 1990 – 98. In.: Musah, Abdel-Fatau, Fayemi, J. 'Kayodeeds. (2000): Mercenaries, AnAfricanSecurityDilemma. Chadlington, Pluto Press. S. 43 – 71.

Potočný, Miroslav, Ondřej, Jan (1996): Mezinárodní právo veřejné – zvláštní část. Praha, C. H. Beck.

Reno, William (1995): Markets, War, and the Reconfiguration of Political Authority in Sierra Leone. Canadian Journal of African Studies, Vol.29, No. 2 (1995), s. 203-221

Reno, William (1995): Markets, War, and the Reconfiguration of Political Authority in Sierra Leone. Canadian Journal of AfricanStudies, Vol.29, No. 2 (1995), s. 203-221

Rotberg, Robert (2003): Failed States, collapsed States, WeakStates: Causes and Indicators. In.: Rotberg, Robert ed (2003): State Failure and State Weakness in a Time of Terror. Washington, D.C., BrookingsInstitutionPress. S. 1 – 24.

Smillie, Ian, Gberie, Lansana, Hazelton, Ralph (2000): The Heart of the Matter: Sierra Leone, Diamonds and Human Security. Ottawa, Partnership Africa Canada.

Sorensen, Georg (2005): Stát a mezinárodní vztahy. Praha, Portál.

Koniec prvej časti. Pokračovanie druhej časti zverejníme čoskoro.